Makrorecenze: Muži, kteří nenávidí ženy

Někdo rád bílé, někdo červené. A někdo vínu neholduje vůbec. Přesto jsou dobrá vína - a to jak bílá, tak červená -, kterými neurazíte nikoho. Podobně je to s filmy. Můžete nesnášet romantické komedie, ale u Lásky nebeské si poznámky odpustíte. U konverzačních filmů rostete, ale u Dvanácti rozhněvaných mužů ani nedýcháte. Adaptace komiksů považujete za jednu velkou bublinu, ale od Temného rytíře nehrajete ze strachu žolíky. Naše makrorecenze jsou tu od toho, aby odhalily, které filmy jsou předurčeny k nadžánrovému úspěchu, a které naopak nikoli. Pět lidí, pět názorů, jeden verdikt.
JSOU VĚCI, KTERÉ ANI FINCHER NEZVLÁDNE Larssonovy knížky jsem nečetla, stejně jako jsem zůstala zcela nezasažena jejich severskými filmovými adaptacemi. A upřímně to ani měnit nechci. Scénář Fincherova filmu totiž první díl ukazuje jako vcelku obyčejnou detektivku s až absurdně překombinovaným závěrem. Její finální rozuzlení mě o to víc rozladilo, když jsem si na něj musela dva dny počkat, neboť mnou navštívená premiérová projekce byla nejen k mé zlosti nečekaně zrušena třicet minut před koncem poté, co se promítači přetrhl pás, ehm. A i když David Fincher dokáže mistrně pracovat s napětím, narvat tolik point do třiceti minut, aby to bylo únosné, se nemůže podařit ani jemu. Takže i přesto, že Muži, kteří nenávidí ženy (až na onu závěrečnou půlhodinu) gradují velice slušně, intenzitě finále režisérových Sedm dostát zkrátka nemohou. Dokonalosti jim rovněž ubírá nahodilá superschopnost Lisbeth bez problému zvládat chůzi na vysokých jehlách, jíž se outsider, kterého Rooney Mara hraje nesmírně přesvědčivě, asi jen těžko učí po večerech. Jana Bébarová: 8/10.
DAVID FICHERSSON BODUJE Velmi, velmi švédská látka hezky po fincherovsku, tudíž chytře, elegantně a s trochou té krve. To, co už mistrovi jednou vyšlo (Sedm), mu docela vychází i teď, jen se přesunul ze své domoviny na daleký evropský sever. To ale bylo možná pro celý projekt klíčové, protože v Americe by té pravé atmosféry nejspíš nikdy nedosáhl. Tady se mu alespoň trochu podařilo zachytit toho nezkrotného skandinávského ducha, který panuje nevlídnou zasněženou krajinou. Není v tom ta typická švédská syrovost, kdy se kašle na nějakou barevnou stylizaci a vůbec na všechno a obraz má ten správný deptavý nádech, (jako třeba ve skvělé norské Insomnii), ovšem nepůsobí to ani typicky hollywoodsky. Samozřejmě, že obraz do světa křičí, kolik že dolarů na jeho vypiplání padlo (především úvodní titulková sekvence, která si opravdu zaslouží přívlastek orgastická), ovšem nepůsobí prvoplánově přestylizovaně, barevné spektrum se drží umírněných mezí a překračuje je pouze, když to má svůj smysl (flashbacky, nálady apod). Oproti švédské adaptaci navíc také pronikáme do osobního života hlavních postav (hlavně Craigův Blomkvist je hned lidštější), což příjemně dotváří příběhovou mozaiku pro knihou nepolíbeného člověka. Na druhou stranu některé vedlejší postavy až příliš do puntíku vyplňují typické žánrové šablony a dokonce se nám objeví i jedno velmi nepříjemné vrahounské klišé. To naštěstí nekalí zážitek z velmi dobře natočeného thrilleru, a i když samotná předloha mistrova tvůrčího ducha poměrně limituje a film tak nemá šanci být další velkou "finčrovinou" (protože tohle už tu prostě jednou bylo), rozhodně jím Fincher potvrzuje svoje režisérské kvality. Pro další díly by ho nicméně přeci jen byla škoda, snad je nakonec přenechá někomu jinému. Jakub Brych: 8/10.
ZNALOST PŘEDLOHY NUTNÁ David Fincher je moudrý muž. Jen už netočí tak dravé filmy jako kdysi. Plně mu teď postačí formálně vytříbené, ale o to více propracovanější a uhlazenější díla, která ovšem ztrácejí na jeho typickém rukopisu, na nějž je většina diváků zvyklých. Proto mohou být Muži, kteří nenávidí ženy označováni za zbytečně dlouhou, emocí zbavenou a nudnou detektivku, která fanouškům nedopřává to, co mají od svého oblíbeného tvůrce rádi (mimo úvodních titulků samozřejmě). Problém ale nevidím v režijním uchopení, jenž se jako vždy blíží k dokonalosti, ani v přílišné (záměrné) citové odtaženosti celého toho mrazivého světa, kde je vše podřízeno vyšetřování a získávání cenných informací. Faktem je, že film jde nejspíše plně docenit až po přečtení knižní předlohy. Neznalý divák si tak v "osekané" verzi nic nespojí a ani nedoplní a jen pasivně sleduje průběh jednoho vyšetřování. Neznalost propracovaného pozadí nedovolí dílo ocenit jako komplexnější celek a automaticky jej sráží na úroveň přímočaré detektivky spolu z hlediska žánrového očekávání s nadstavenou závěrečnou dvacetiminutovkou, která vyznívá jako z jiného filmu. Naštěstí je to herecky sebejisté a přesvědčivé a díky režii našeho oblíbence i s přísunem několika nezapomenutelných scén ("Sail away. Sail away. Sail away."), které jistě budou ve výčtu toho nejlepšího na konci roku. Martin Bubrín: 8/10.
VRCHOL FILMU JIŽ BĚHEM TITULKŮ Mám k různým předělávkám a remakům skoro až nenávistný vztah. Proto mě zklamalo, když se jednoho z nich chopil velikán David Fincher, od kterého pokaždé očekávám bezchybný filmový zážitek. Zvolil jsem tak k jeho thrilleru netradiční přístup. Šetřil jsem si příběh Stiega Larssona pro americkou verzi a okamžitě poté jsem si ke srovnání doplnil i švédský originál. Jakožto odkojenci Hollywoodu je mi nová verze pochopitelně bližší. Její přednosti oproti originálu tkví ve skvělé představitelce Lisbeth (Rooney Mara), hudbě a režisérově schopnosti maximálního upoutání diváka. Selhává pochopitelně v nedostatku původnosti a autentičnosti, už jenom třeba kvůli angličtině. Hned začátek Fincherovy verze pohltí díky audiovizuálním orgiím úvodních titulků. Sám sebe tím však film trochu ohrožuje. Díky industriální předělávce Led Zeppellin od Trenta Reznora a Attica Rosse, jež dá lehce vzpomenout na Reznorovy staré časy, je tento úvod nejkoncentrovanější energií, jakou divák během celého snímku dostane. S dalším děním koresponduje jen velmi málo a může mylně připravit a natěšit na zcela jiný průběh. Podobně degradačním dojmem funguje i zbytečný závěrečný dovětek. I přes delší stopáž není film schopen dokonale předat rozmanitost všech charakterů (jak na začátku slibuje Henrik Vanger), takže závěrečné odhalení nepůsobí tak bombasticky, jak by mohlo. Toto jsou však jen drobné otazníky, které jsem nad filmem shledal. Pokud přejdu fakt, že je remake po třech letech naprosto zbytečnou věcí, můžu s klidem konstatovat, že se jedná o špičkový film. Po celou dobu stopáže jsem se napětím (a hladem) třásl, jako bych týden nejedl. Fincherovi se podařilo docílit dojmu, že já sám jsem oním detektivem, a tísnivou atmosféru jsem tudíž prožíval mnohem skutečněji. Výsledný zážitek z filmu je pak daleko lépe přirovnatelný k opravdu dobré počítačové hře s kriminální zápletkou, jakou je například česká adventura Posel smrti. Dan Patras: 8/10.
POUZE SPLNĚNÁ POVINNOST Problémem této adaptace je to, že v podvědomí tak nějak očekáváme film ve stylu Sedm, místo toho ale dostaneme spíš něco jako Zodiaca, což určitě někoho zklame. Fincher buduje atmosféru celou dobu naprosto geniálně a i s minimem akce je to celé napínavé jako špagát. Jeho perfekcionismus je tu znát z každé scény a spojení hudby se zvukem je kongeniální, je ale škoda, že vzhledem k rozvětvenosti rodiny Vangerů si toho divák tolik neužije. Bez znalosti minimálně švédské adaptace se v postavách ztratí (to je ale problém i knihy) a je dost možné, že ne všechno mu úplně dojde. Dvojice Fincher / Zaillian taktéž nedokázala úplně prodat potenciál hackerky Lisbeth, jejíž postavu dost osekala a bohužel tu není úplně jasná její motivace. Craig, Mara i zbytek hereckého obsazení jsou dokonalí, což jsem tak nějak předpokládal. Čtenáře předlohy ale výsledek více než uspokojí, a o to jde především. Nemohu se však zbavit dojmu, že v tomto případě jde jen a jen o splněnou povinnost a Fincher si k románu nevytvořil absolutně žádný vztah. A ano, posledních dvacet minut je úplně zbytečných. Vratislav Šálek: 8/10.
Pozn.: Naši hlavní recenzi filmu Muži, kteří nenávidí ženy najdete zde.