Legenda opředená mýty. Sexbomba třicátých let, loutka v režii von Sternberga. Atraktivní a nezávislá kráska s nezaměnitelným hlasem, tváří a dlouhýma nohama. Žena vamp v mužském oblečení dráždící nejen pánské osazenstvo. Zpívající herečka, hrající zpěvačka. Sen nejednoho amerického vojáka. Byť zdaleka nebyla nejlepší herečkou a vlastně nikdy se jí pořádně nepodařilo vymknout zavedenému typu, rozhodně jí nelze upřít výjimečné kouzlo osobnosti, díky kterému byla, je a bude zbožňována zástupem (nejen) filmových fanoušků. Jejího díla neznalý český divák ji může obdivovat například díky kolekci filmů, které u nás vydala společnost MagicBox, případně vyhledat jiné, zahraniční kolekce obdařené českými titulky. Co při jejím objevování rozhodně nepřehlédnout a čemu se bez výčitek vyhnout, poradí následující řádky. KROK 1: ZÁSADNÍ FILMY, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT ANEB MARLENE VE STERNBERGOVĚ REŽII Marlene Dietrich často mystifikovala o svém životě (s postupujícím stářím například mlžila o svém skutečném datu narození) a osobně přiživovala i všeobecně známé legendy o tom, kterak ji Josef von Sternberg stvořil. Říká se, že Sternberg herečku objevil pro filmové plátno a dal jí image ďábelsky krásné svůdnice. Jeho zásluhy na úspěšné kariéře Marlene Dietrich jsou samozřejmě nesporné, nicméně hereččino jméno mělo v Berlíně jistou reputaci již před tím, než se na přelomu dvacátých a třicátých let objevila v jím režírované adaptaci románu Heinricha Manna Modrý anděl. Dietrich měla v té době již za sebou hlavní role v několika německých filmech a dobře si vedla na kabaretní scéně. Právě v muzikálové revue Two Bow Ties Sternbergovi učarovala a ten se jí rozhodl svěřit roli kabaretní zpěvačky Loly-Loly, která umí svého sex-appealu využít v osobní prospěch a přivede na společenské dno respektovaného učitele (Emil Jannings). Role krásek pochybných mravů, po nichž muži prahnou, byly pro ranou hollywoodskou kariéru Marlene Dietrich určující. Americká image Marlene Dietrich jako "prostitutky se srdcem na dlani" ve Sternbergových filmech nejprve slavila obrovský úspěch. V Maroku (1930) se její kabaretní zpěvačka rozhodne následovat milovaného legionáře do pouště, v X – 27 (1931) jako špiónka kvůli lásce zradí zemi a pro záchranu milovaného muže je odhodlána položit oběť i v Šanghajském expresu (1932). Pak však přišla Plavovlasá Venuše (1932), v níž se kabaretní zpěvačka Dietrich sníží k prostituci, aby zachránila nemocného manžela. Pro Sternberga a jeho dvorní herečku znamenala první divácký neúspěch a studio Paramount se je poprvé pokusilo rozdělit (Dietrich točí s Roubenem Mamoulianem Píseň písní, 1933). Pompézní návrat dvojice posléze představila Rudá carevna (1934), v níž Sternberg herečku transformoval do svůdnice z řad ruské aristokracie. Přestože byl snímek vnímán jako Sternbergův nejlepší od dob Modrého anděla, v kinech opět propadl. Na jeho neúspěchu se kromě nedávno uvedeného, tematicky příbuzného snímku The Rise Of Catherine The Great (1934) z produkce Alexandra Kordy podepsala i skutečnost, že diváci nepřijali Marlene Dietrich jako ženu, která na poslední chvíli neobjeví lásku. Obdobným fiaskem skončil i následující Sternbergův film Žena a tatrman (1935), v němž režisér z herečky udělal cynickou, bezcitnou kreaturu (viz originální název The Devil Is A Woman), která si srdce diváků taktéž nezískala. Marlene Dietrich si definitivně vysloužila přezdívku "box-office poison" a její spolupráce s Josefem von Sternbergem skončila. Jejich společné filmy však pro oba představovaly vrchol kariéry. Ačkoli Sternberg nikdy nebyl poutavý vypravěč a jeho filmy často trpěly dějovou prázdnotou, měl neuvěřitelné vizuální cítění. Právě dokonalá souhra světla a stínu je v jeho filmech s Marlene Dietrich oceňována nejvíce. Proto vám v paměti spíše než příběh a dějové zvraty zůstanou dokonale nasvícené obrazové kompozice Marlene Dietrich s její pověstnou aureolou kolem zlatavých kadeří. KROK 2: VÝJIMEČNÉ FILMY, KTERÉ BYSTE MĚLI VIDĚT ANEB MARLENE KOMEDIÁLNÍ Zatímco Sternberg v Marlene Dietrich ztratil velkou inspiraci a jeho kariéra postupně upadala, herečka jakoby rozkvétala. Izolace od Sternberga a spolupráce s jinými režiséry její kariéře skutečně prospěly. Byl to především Ernst Lubitsch, kdo měl velký podíl na objevení jejího komediálního talentu. Právě on byl totiž supervizorem Borzageho romantické komedie Pokušení (1936), v níž byla Marlene Dietrich v roli prohnané zlodějky šperků po šesti letech znovu spojena s Garym Cooperem (poprvé spolu hráli v Maroku). O rok později ji pak sám režíroval v další romantické komedii Anděl (1937), kde si jako manželka diplomata byla nucena vybrat mezi dvěma muži. Nálepky "box-office poison" ji ovšem zbavila až westernová komedie Destry (1939) režírovaná Georgem Marshallem. Přestože její spojení s tehdy začínajícím Jamesem Stewartem působilo poněkud neobvykle (později si spolu zahráli ve snímku Henryho Kostera No Highway In The Sky, 1951), role temperamentní barové zpěvačky Frenchy Marlene Dietrich vrátila hvězdný status a dodnes zůstává jednou z jejích nejpopulárnějších. Možnost rozvíjet nesporné komediální nadání dal herečce i režisér Mitchell Leisen ve dvojici filmů The Lady Is Willing (1942) a Zlaté náušnice (1947). Zatímco v prvně jmenovaném ztvárnila svéráznou, tvrdohlavou herečku, která si jednoho dne domů přinese cizí dítě, ve druhém zaujala ve svém pravděpodobně nejvýstřednějším kostýmu cikánské věštkyně. Důležitá pro ni byla i spolupráce s dalším velkým komediálním režisérem Billym Wilderem, v jehož dramatu Zahraniční aféra (1948) i přes původní odmítavý postoj ztvárnila bývalou nacistku a který ji ve druhé polovině padesátých let, kdy její herecká kariéra pozvolna upadala, svěřil jednu z hlavních rolí ve Svědkovi obžaloby (1957; psali jsme o něm ve Stroji času, více zde). Do výrazných vedlejších dramatických rolí ji v pozdní kariéře obsadili i Alfred Hitchcock (Hrůza na jevišti, 1950), Fritz Lang (Ranč zločinců, 1952), Orson Welles (Dotek zla, 1958; více o něm zde) a Stanley Kramer (Norimberský proces, 1961). KROK 3: FILMY JEN PRO FANOUŠKY ANEB MARLENE JAKO FETIŠ Ve filmografii Marlene Dietrich lze najít i řadu dějově "prázdných" filmů fetišisticky oslavujících hereččinu krásu. Zatímco ty Sternbergovy se dají oceňovat pro inovativní užití výrazových prostředků, ostatní mohou zaujmout snad jen nejskalnější příznivce její osoby. Například Zahrada Allahova (1936), v níž Dietrich se zběhlým mnichem Charlese Boyera hloubá uprostřed pouště o lásce, vzbudí diváckou pozornost jen technicolorovými obrazy, které hereččinu krásu poprvé ukázaly v barvě. Vyprázdněně působí i britská produkce Rytíř beze zbraně (1937), která dramatické revoluční události v Rusku konce desátých let vypráví zcela nedramaticky. Náboj a spád rovněž postrádá komornější Manpower (1941) vyprávějící nijak originální příběh ženy mezi dvěma muži-kamarády či podobně laděný Pittsburgh (1942), jeden ze tří snímků, v nichž si Marlene Dietrich zahrála s mladým Johnem Waynem. Nejodstrašujícím příkladem však zůstává nejnudnější dobrodružná podívaná Kismet (1944) od Williama Dieterleho, kde se hereččina přítomnost na plátně (jež se mimochodem dá spočítat na prstech jedné ruky) v masce orientální tanečnice omezuje pouze na ostentativní exhibici jejích pověstných dlouhých nohou. Jen k očím fanoušků dnes rovněž směřují i hereččiny rané němé filmy natočené v Německu, které by bez její účasti kvůli své průměrnosti pravděpodobně nestály za větší pozornost. Na několika snímcích z konce dvacátých let, v nichž si Marlene Dietrich vysloužila výraznější vedlejší či hlavní role, jako např. Café Electric (1927), Já líbám ručku vám, madam, Žena, po níž muži prahnou, Loď ztracenců a Noci lásky (všechny 1929), můžete zkoumat její Sternbergem zatím nepoznamenané herectví, v němž se podle hlasů řady soudobých kritiků snažila napodobit svoji pozdější rivalku Gretu Garbo. KROK 4: FILMY PRO ZVĚDAVCE ANEB MARLENE OČIMA DRUHÝCH Pokud se o fenoménu Marlene Dietrich chcete dozvědět více, určitě směřujte svou pozornost na zajímavý dokument z roku 1984 v režii rakouského herce Maximiliana Schella nazvaný prostě Marlene, v němž zestárlá herečka s notnou dávkou (sebe)kritiky vzpomíná na své filmy a kolegy, a přitom tvůrcům nedovoluje zabrat na kameru svou zestárlou tvář. Její hudební dráze a podpoře spojeneckých vojáků za druhé světové války je pak především věnován dokumentární snímek Marlene Dietrich: Her Own Song (2001), který vznikl při příležitosti stého výročí od jejího narození. Přestože někoho může obohatit o nové informace z jejího osobního života, snímek ztrácí především na tematické nesourodosti a nedostatku odstupu, kteří si její příbuzní jako tvůrci nedokázali vytvořit (režisérem a koproducentem byl hereččin vnuk David Riva; na kameru rovněž promlouvá její dcera Maria Riva, její synovec či syn Josefa von Sternberga).