S nikým podobným jsem se dosud nesetkal. Působil jako gejzír. Nepřemýšlí nad slovy, ale dobře ví, co chce říct. Po všech těch vzestupech a pádech, které v životě zažil, má jasno. Chce si dělat to, co ho baví, a po svém. Kdyby se ho nějaký producent snažil narvat do mantinelů svého vidění, neuspěl by. Netočí filmy pro masy, ale pro ty, kteří mají podobně nastavené vnímání světa. Proto je diváci buď zbožňují, nebo je nemohou vystát. Robert Sedláček. Půl hodiny před tím, než jsme se sešli, mu v České televizi odklepli režii čtyř filmů.
Čtyři filmy za rok, to je pořádné sousto. O co půjde?
Historik Pavel Kosatík napsal naprosto skvělé scénáře komorních hraných dramat o tom, co se děje mezi Moravcem a Benešem den po únoru v roce 1938. Co se děje v komunistickém táboře během puče 1948. A třetí je o vztahu Gottwalda a Slánského, kdy Stalin chce hlavu jednoho z nich. Tak mám teď takové zábavné přemýšlení, kdo z českých herců bude hrát tyto historické osobnosti.
Víte o tom, že Viktor Polesný bude natáčet film o Janu Masarykovi s Miroslavem Donutilem v hlavní roli? Když jsem se to dozvěděl, polilo mě horko a napadaly mě myšlenky o promarněné šanci...
To mi ani neříkejte. To se mi ani nechce komentovat. Serme na to… Já si běžím svůj běh svým směrem a jsem rád, že se mi to zatím daří, že je mi to umožněno. A to, co říkáte, to ve mně vyvolává depresivní stavy v žaludku. Naštěstí to nebude jediný obraz o této historické postavě.
A co ten čtvrtý film?
To bude žánrovka.
Čistá?
Ne. Rozumíte, ty čistý věci, to dělá každý. Proč si mám stoupnout do řady a dělat to, co ostatní. Jako v tělocviku, kde jsme celá třída museli skákat přes kozu. Já nechci. Už jsem pochopil, proč jsem celý život tak neklidný – pořád mě někdo chce někam zařadit a dělat to, co ostatní. Ale já toto nechci. Nechci závodit s kýmkoliv z režisérů, kdo efektněji natočí, jak někdo někoho zastřelí. Na to kašlu. Jsem se nenarodil proto, abych skákal na písknutí. Chci dělat věci po svém, žiju jen jednou.
Takže vy žánrovky nemáte rád?
Nic proti nim nemám, ale nechci je dělat. Kdysi jsem četl detektivky, dnes mě nezajímají. Měl jsem období, kdy jsem mezi 17. a 30. rokem sledoval žánrové filmy, ale už mě nezajímají. Žánry mají svá pravidla, a já je nesnáším. Nejsem anarchista, abych nerespektoval pravidla na silnici nebo slušného chování, ale v tvůrčím procesu mě ubíjejí. Já jsem ztratil v klíčovém věku fůru času, který jsem věnoval blbým knížkám, blbým filmům a nanicovatým debatám s kamarády. Asi to patří k tomu věku, ale já budu mít 40 a cítím, jak mi utíká čas. Když dělám někdy něco pro peníze, což musím, a potěš bůh, že dnes už dělám to, co mě baví, za honorář, ale když potřebuji vyrovnat rozpočet a vezmu něco na zakázku, tak trpím. Já se neukojím koupí auta nebo bytu, ale tvůrčí svobodou.
Jak se vám daří získávat producenty pro ty své "sedláčkoviny"?
Nedaří. Když jsem natáčel Muže v říji, sliboval jsem jim něco mezi Troškou a Svěrákem, a samozřejmě jsem si točil podle sebe a hlavní dramaturg, který za tím stál, tak byl z výsledku nasraný, a od té doby jsem v Brně nic netočil. Bartoška se mi nedávno smál: Teď jsi točil v Brně, tam jsi skončil. Teď točíš v Ostravě, tam taky skončíš. Pak půjdeš do Prahy a co budeš dělat potom? Tak teď jsem v té Praze a jsem zvědavý, co bude za rok (smích).
Vy jste v té české tvůrčí plichtě...
Tady ale přece není česká tvůrčí plichta. Točí se tu i dobré filmy, já jsem českým filmem odchovaný!
Já ale mluvím o současné produkci, o filmech posledních let. Filmy tu točí málokdo, většinou jde o velkorysejší televizní inscenace.
To jsem se teď dohadoval s Petrem Bílkem, partnerem Vratislava Šlajera. Taky říkal, že se tu netočí opravdové filmy. Tak jsem mu řekl, že jeho Pouta jsou vlastně taky televizní film, aby tak nemluvil jen o cizích filmech. A chtěl jsem po něm vědět, co podle něj je film. Mně se třeba líbilo Havlovo Odcházení. Výborný film, byl jsem nadšený. Havel je pan kolega s velkým P. A mladá generace to odsoudila. Ale promítalo se to v kině, na plátně, má to úvodní a závěrečné titulky, hrají tam herci, zní tam hudba, tak co to je, když ne film? A já se ptám tedy vás, co to je film?
Mně osobně vadí, že se v českých filmech moc mluví. Je v nich ten devastující vliv blbých seriálů, kdy zazvoní zvonek u dveří a někdo řekne: Ha, někdo zvonil, jdu otevřít. Sakra, to snad slyším a vidím, ne? A co víc – okecávají se tu city. Hlavně mladí herci neumějí zahrát, co si jejich postava myslí.
Souhlas. A na rovinu – mladí herci tu většinou stojí za hovno. Narazit na mladýho herce, ve kterém je takový ten ďábel uvnitř… Kde jsou, kam zmizeli, kdo to vybírá? Já se asi začnu dívat, kdo ty mladé herce učí. Asi ty hvězdy těch seriálů. Protože to nejsou herci, ale rozpustné osobnosti, améby, které mohou hrát jen v těch Ordinacích. Zaplaťpánbůh za Kotka s Mádlem, kteří něco v těch očích mají. Ale jinak je to generace bez koulí, jen se spoustou keců.
Když se vrátím k vaší otázce – mé filmy jsou vlastně taky televizní. Ale já rozděluju filmy na lunaparky a galerie. V lunaparcích je spousta světel, hudby, efektů, vše ohlušuje. A v galeriích je ticho, jste tam sami se svými emocemi, myšlenkami. A já chci dělat filmy-galerie. Lunaparky mě stresují, nesnáším je.
Tak mě napadá: nesedělo by vám více divadlo?
Já mám dokonce divadlo raději než film! Teď jsem byl na Pitínského Bluesmanech. Nádhera. Hravost sama. U dobrého divadla hrají všichni herci. Já mohu jít do divadla několikrát na stejnou hru a pokaždé si ji prožít s jinou postavou. To film neumožňuje. Tam vám režisér pořád vnucuje jeden jediný pohled. A já chci film režírovat jako to divadlo, aby v každé scéně každý plán měl svou linku. Třeba to je blbé rozhodnutí a za dvacet let si řeknu, jak mě to mohlo napadnout, ale teď bych se do toho chtěl pustit.
Vy tedy ale také svými diváky manipulujete.
Takhle bych to neřekl. Já používám své diváky k řízení svého pohledu na svět.
To mi budete muset vysvětlit.
Je to zábavnější než jít na tři hodiny do hospody s kýmkoliv a plkat. Je zajímavější dát ty svoje názory do obrazu. Filmového, protože malovat bohužel neumím. Umím snad točit filmy. Těmi maluju obraz toho, co si myslím, a zároveň tím komunikuji s lidmi. Ale přitom je u toho nepotřebuju, nemusím čekat u stolu, až mě někdo pustíke slovu.
To je ale přece monolog. Jak s vámi ti diváci komunikují?
Tak, že se mými myšlenkami zaobírají cizí lidi. Že chlapíkovi, jako jste vy, stojí za to udělat si čas a napsat o mě, o mých filmech. Vy přijdete, vynoříte se a pak si od vás přečtu věci, které by mě nenapadly. To je obohacující, protože člověk sám sebe nevidí. A to i když mě někdo odsuzuje, kritizuje. Tedy někdy to člověka naštve, ale snažím se být nad věcí. Navíc mí nejbližší vědí, že zatím nikdo nenapsal tak tvrdý odsudek, jak dokážu odsoudit sám sebe. A je zábavné, jak můj příběh běží vedle mě jako závodní kůň a já si jen říkám, kdo doběhne dál, jestli já, nebo ta legenda o mě. Jak říkal Salvátor Dalí: Je důležité, aby se o mně psalo, je příjemné, když občas dobře.
Přiznávám, že ne všechny vaše filmy se mi líbí, ale co mě oslovuje, je, žánr nežánr, že se nebojíte říkat svůj názor...
Rád bych ale předeslal, že žánry umím. Ale na škole nám říkali: Neztrácejte čas tím, co umíte. Horolezci taky pořád nelezou na jednu horu! Dejte mi čtyřicet milionů a já vám natočím automobilové honičky a přestřelky a jak někdo má zachránit prezidenta. Ale bohužel u toho budu mít pocit jako na lyžích. Třetí den vlezu na sjezdovku a řeknu si: Kurva, co tu děláš, zase máš jezdit z kopce? Proč? Já budu žánrovky točit, až si přes břicho neuvidím na ptáka. Mě nedojímají vysoké rozpočty a nejčastěji mě napadne věta z Hřebejkových Pelíšků, jak Kodet ukazuje ten svůj model a kdosi pronese: Tolik práce a taková blbost! To mě napadá u těch žánrových filmů.
Vrátím se. Proč se v českém filmu tak nenosí říkat nahlas svůj názor?
Nechci, aby to vyznívalo, že jsem tu jediný. Petr Marek, David Jařab, ti taky nelezou divákovi do zadku. Ti si to dělají po svém. Existenciální stav člověka je, že je sám. Všichni jsme sami. Nelze se k nikomu přiblížit tak blízko, abychom splynuli. To snad jen hysterici, ale ti to jen říkají, ti jsou na někom závislí. To je osud, to není pláč. Proto jsou duchovní hodnoty, protože nelze splynout s člověkem, to si myslí jen puberťáci. Můžeme vedle sebe nejlépe kráčet. A když si děláte věci po svém, tak najednou zjistíte, že to někoho oslovuje a že vlastně úplně sami nejste. To pomáhá nést samotu. A to se vám u žánrovky nestane, ta vás spojuje na nejnižším základě. To je chtěné, nikoliv přirozené rozhodnutí, že teď budeme spolu. Bohužel to tak většině lidí stačí. Všimněte si, jak lidi z těch žánrovek vylezou z kina a mají potřebu pindat, jaké to bylo, jak to tam bouchalo. Já chci po filmech mlčet, přemýšlet o nich.
Takže vy vlastně chcete se svými diváky kráčet vedle sebe?
Ano. Já se svými diváky mohu mlčet a necítím se trapně. Toto když se vám podaří ve vztahu, je to zázrak.
V tomto právě si myslím, že jste v českém filmu výjimkou, tedy určitě v porevoluční kinematografii...
Já jsem o to ale neusiloval.
Já nemyslím, že je to programové...
Lucie Bílá tak dlouho vykládala, že je to normální holka, šička, že neumí noty, a pak na ni všechny šičky tak zbožně koukaly, že chtěly být jako ony. Nerad bych se dočkal toho, aby někdo začal říkat, že by chtěl točit filmy jako Sedláček. To by byl nejvyšší čas začít točit reklamy. Já si žiju, jak si žiju, a kdo mě zná, ví, že tak žiju od začátku. Já jsem dělával hrozné věci a občas stále dělám. Ale je mi už 40, tak je za mnou nějaká stopa. A to jsem filmař nikdy nechtěl být, to vyplynulo. Byl jsem dělník, novinář, teď jsem filmař. A to se vracím na začátek, že ta stopa se ode mě odděluje. Bergman o tom psal ve své knize: Chtěl bych vám říct, co to bylo za chlapa, který ve třiceti opustil těhotnou ženu kvůli mladší, ale já toho chlapa neznám. Já jím opovrhuju. A já takto opovrhuju hned několika Sedláčky. Na některé věci si nevzpomínám, některé jsem vytěsnil. Jestli jste symbol nezávislosti, je to můj obraz, ale já si tak nepřipadám. Jsem naopak závislý na spoustě věcí. Na alkoholu, na lidech, na situacích. Jsem závislý v mnoha úrovních.
Cítíte někdy odpovědnost za své dílo? Fuj, to zní hrozně, ale chápete, co tím chci říct...
Chápu. Tvůrce by si měl uvědomovat, co říká a co tím může způsobit. Ale zkrátil bych to: Dobrý tvůrce se musí umět stydět. Vlastně každý člověk by se měl umět stydět. Když je konfrontován se svými skutky a díly. Na té tvorbě je brutální, že zůstává hmotným důkazem vašich myšlenek, vás samých, je zdrojem vašeho svědomí. Lidi vyměníte, jméno, adresu změníte. Ale to, co jste vytvořil, to tady je a pořád vám to bude připomínat vás a vaše chyby. Stud totiž kultivuje. Stud je na rozdíl od morálky autentický. Morálka je jenom takový filozofický žvást.
