Recenze: Micimutr

Vydáno: 16.11.2011 16:00 - Jan Jaroš | foto: CinemArt

Schopnost moderních českých pohádek navázat na ty dnes již klasické lze v poslední době označit přinejlepším za tragickou. A Českou televizí produkovaná pohádka Micimutr v tomto ohledu bohužel není výjimkou.

MicimutrRecenzoval/a Jan Jaroš dne 16.11.2011 16:00. Schopnost moderních českých pohádek navázat na ty dnes již klasické lze v poslední době označit přinejlepším za tragickou. A Českou televizí produkovaná pohádka Micimutr v tomto ohledu bohužel není výjimkou. Hodnocení: 1
Micimutr
Micimutr
pohádka
Česká republika, 2011 , 89 min.

Režie: Vít Karas
Scénář: Irena Dousková
Kamera: Pavel Berkovič
Hudba: Ondřej Brousek
Herci: Libuše Šafránková, Marika Šoposká, Jiří Bartoška, Jaroslava Kretschmerova, Martin Dejdar, Vojtěch Dyk, Ondřej Novák, Josef Weinzettel

Česká premiéra: 17.11.2011

Hodnocení: 2/10
Čím nejlépe začít? Asi upozorněním, že i pohádky mají svá pravidla, která se nevyplácí porušovat - a pokud je někdo chce porušit, musí vnést více než odpovídající náhradu, aby zabránil zhroucení celé syžetové konstrukce. Základem nemusí být jen nejčastěji užívaný střet mezi Dobrem a Zlem, ale také zápas s vlastním pokušením či strachem, postupné překonávání vršících se nástrah, obtížné dodržování daného slibu apod. Pohádka se tak může přechýlit k hororu (zvláště vychází-li z modelu krásky a netvora), k dobrodružné komedii, k poetické koláži, kde pohádkové fantaskno prostupuje reálným světem, ba dokonce nabýt rysy podobenství.
Nyní si můžeme položit otázku, jak uspěla Českou televizí produkovaná pohádka Micimutr, která vstupuje do kin a o Vánocích má navíc obohatit sváteční televizní program. Proti námětovému zakotvení, jak je vytyčila scenáristka Irena Dousková, nelze nic namítat: loutkář Vítek (Ondřej Novák) jako jediný projeví odvahu a postaví se tříhlavému drakovi, aby zachránil princeznu Karolínu (Marika Šoposká), avšak svůj statečný čin nesmí nikomu prozradit, takže za zachránce se vydává chvástavý, bezohledný, ba krutý princ Vladimír (Vojtěch Dyk). Naštěstí dávnému demiurgu podobna kouzelnická Micimutr (Libuše Šafránková), která je lidem ochotna pomáhat, učiní-li sami první rozhodný krok, ještě neřekla své poslední slovo.
Příkaz pomlčet o vlastních skutcích či získaných vědomostech sice patří k častým pohádkovým atributům (viz příběh "němého" Bajaji), ale vždy bývá pádně zdůvodněn, nikdy se nejedná o bezdůvodnou libůstku toho, kdo něco takového požaduje - a to zde chybí. Ostatně na vypadnutí žádoucích pohnutek a okolností, které nezbytně vedly k určitým událostem, v Micimutr nalézáme nepříjemně často a já se divím, že to nevadilo ani režiséru Vítu Karasovi, ani dramaturgyni Barbaře Johnsonové.
Proč je princezna okamžitě odváděna na obětiště, sotva drak připlachtí, aniž by stihl cokoli požadovat? Proč nikdo neodporuje krutým choutkám princovým, jenž se na dvoře svého hostitele chová s bezmeznou arogancí, jako kdyby tu sám vládl? Jaká je vlastně úloha (nesmrtelné?) Micimutr, která si do pohádkového světa občas odskočí ze světa našeho, kde přebývá coby vysmívaná domovnice, obklopená přehršlí koček? A proč se navíc vynořuje současná Praha, z níž se do pohádky spolu s Micimutr propadá malý chlapec, prý aby si vydělal na léčení oblíbeného psa.
Autoři snímku postupovali cestou nejmenšího odporu a svou pohádku nejspíše splácávali po vzoru čapkovských pejska a kočičky: do kadlubu naházeli všechno možné, aniž tušili, co ve výsledku vzejde. Přikouzlili si animovaného draka, příliš brzy proměněného v neškodnou loutku, než aby mohl doopravdy šířit hrůzu, humorné podloží příběhu nahradili chtěně komickými figurami (mám na mysli nejen intrikánského prince, jemuž tato zesměšňující poloha odňala všechnu nebezpečnost, ale také věčně nakvašeného italského kuchaře, jehož si diblíkovitě zahrál Martin Dejdar, nebo šklebivě přepjatou královnu, již ztvárnila Jaroslava Kretschmerová).
Ostatní postavy jsou naopak jakoby bezbarvé, zbavené vlastní vůle - zde mám na mysli Bartoškova krále i ústřední (jak se později ukáže, samozřejmě mileneckou) dvojici, jak bezradně plačtivou princeznu, která opovrhne přepychem i nádherou, aby mohla následovat hlas svého srdce, tak loutkáře Vítka, do princezny odjakživa platonicky zamilovaného.
Micimutr je pohádka vskutku nijaká, utkaná bez ladu a skladu, bez nápaditosti. Nanejvýš se dočkáme bezradných vtípků, když se chlapec ze současnosti shání v hradní kuchyni po lednici a dozví se, že ta je přece na Moravě. Scházejí tu jakékoli žánrové atributy - není vybudován ani strach, který by mohl být navozen zničujícím dračím dechem v úvodu vyprávění, ani napětí, dané občasným pronásledováním, ani humorná nadsázka, nesmyslně ztotožněná s laciným pitvořením, případně ani s tím ne.

Český trailer filmu Micimutr
Za problémový považuji již scénář, avšak realizačně i vypravěčsky selhává sám režisér, klopýtavý zejména v sestavování jednotlivých zápletek, jenž doslova promarnil atraktivní scenerie přírodní (lom Velká Amerika) i stavební (Zvíkov, Ledeč nad Sázavou). Nezbývá než uzavřít, že novodobým pohádkám, ať již Troškovým (naposledy Čertova nevěsta), Vorlíčkovým (Saxána a Lexikon kouzel), Cieslarovým (Dešťová víla) nebo Brabcovým (V peřině), se nedaří ani v nejmenším následovat ty klasické.


NÁZORY

Vložit názor

Povinné položky jsou označeny hvězdičkou. E-mail je třeba pouze pokud budete chtít zasílat reakce a nebude zveřejněn.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova filmserver
Bez správné odpovědi na tuto otázku nebude názor přidán.

  • reakce na recenzi MICIMUTR (Vít Karas, 18.11.2011 01:21) Reagovat

    Dobrý večer, pane Jaroši.

    Jmenuji se Vít Karas a jsem režisérem pohádky Micimutr.
    Právě jsem s velkým zájmem přečetl Vaši recenzi a nedalo mi to Vám nenapsat.

    Inu, to víte, jsem teprve debutant na velkém filmovém plátně – mám ještě takovou tu naivní chuť reagovat a „bojovat“ za svá rozhodnutí, volby apod. Tak se na mě, prosím, nezlobte, že Vám krátím Váš drahocenný čas, který ještě žádám pro pohádku, již jste znechuceně odvrhl. To víte, strávil jsem s ní dva roky práce, tak se mi nechce vzdávat se jen tak – šmahem ruky :-)

    Rozhodl jsem se s dovolením polemizovat s některými Vašimi názory, na které máte bezpochyby právo.
    Nečekám, že změním Vás názor na naši práci.
    Jen jsem ve Vašem textu nalezl některá tvrzení, nad jejichž oprávněností bych se dovolil pozastavit a nabídnul Vám k přemýšlení jiný úhel pohledu, stejně, jako jste Vy nabídnul svůj pohled mě a Vašim čtenářům.

    "…Příkaz pomlčet o vlastních skutcích či získaných vědomostech sice patří k častým pohádkovým atributům (viz příběh "němého" Bajaji), ale vždy bývá pádně zdůvodněn, nikdy se nejedná o bezdůvodnou libůstku toho, kdo něco takového požaduje - a to zde chybí. "

    Ale pane Jaroši, Vítek přece princeznu nezachránil. Tu přeci zachránila Micimutr. Vítek by bez její pomoci drakovi podlehl. Takže se Vítek přeci nemůže chlubit něčím, co fakticky neudělal. To by jej stavilo na stejnou rovinu, jako lži-prince Vladimíra.
    Micimutr viděla, že je Vítek statečný a tak mu pomohla. Avšak upomíná jej na to, že dobré skutky se přeci nečiní s nárokem na odměnu a vynucovat si lásku princezny tím, že se bude Vítek vydávat za jejího zachránce (kterým fakticky není, jak jsme si řekli výše), je přeci nemorální.
    Takže by mu mělo stačit, že o princeznu už se bát nemusí, protože je zachráněna. Tedy pokud mu jde o ni, nikoliv jen o sebe.

    A když už jsme u toho Bajaji a tím pádem u klasických pohádek, na které se tak často odkazujete a které nám dáváte za vzor – Princ Bajaja DOKONCE OPRAVDU draka zabil a to SÁM, ale přesto mu jeho kouzelný kůň zakázal projevit princezně svou totožnost.
    Pojďme se na to přímo podívat, na KLASICKÝ film PRINC BAJAJA 1971, REŽIE Antonín Kachlík.

    Dialog mezi Bajajou a koněm, těsně před soubojem:
    PRINC BAJAJA: „Proč mám zůstat nepoznaný?“
    KŮŇ: „Jde Ti o její život, nebo o to, aby věděla, komu za něj vděčí?“
    PRINC BAJAJA: „Vždycky mě zahambíš.“
    KŮŇ: „Já Ti jen radím, bratříčku.“

    A tím je celá záležitost vyřešena.
    Tak co nám vyčítáte, pane Jaroši? Co je v té klasické pohádce, kterou nám dáváte za vzor jiné, než máme my? V klasickém Bajajovi je ta situace DOKONCE ještě DALEKO BEZDŮVODNĚJŠÍ, než u nás! Jednání koně je ještě více bezdůvodnou libůstkou, protože Bajaja draka opravdu přemůže sám! Náš Vítek nikoliv.

    "Proč je princezna odváděna na obětiště, aniž by drak stihl cokoliv požadovat?"

    Nerozumím – drakovým požadavkem prostě JE princezna.
    On nemá žádné jiné požadavky.
    A proč chce drak princeznu?
    No asi proto, aby ji sežral.
    A proč?
    Tak to už Vám nepovím. To tak prostě v klasických pohádkách bývá, ne?

    "Proč nikdo neodporuje krutým choutkám princovým, jenž se na dvoře svého hostitele chová s bezmeznou arogancí, jako kdyby tu sám vládl? "

    Kdo by to mohl udělat?
    Král.
    Proč král trpí na svém dvoře prince Vladimíra? No přece právě proto, že dal ten slib, který nesmí zrušit. Slib, že Ten, kdo porazí draka a zachrání princeznu, si ji vezme za ženu, přeci.
    A jak jste si všimnul – Král sám není nikdy přítomen princovu krutému jednání. Jinak by se jistě ohradil, stejně tak, jako si dovolí proti všem upozornit Vladimíra, že ten pes vyl takhle už předtím, když se mu něco nelíbilo, nikoliv že zpívá, jak Vladimír říká.
    Stejně tak se král pouští do konfliktu s princem Vladimírem, když jej nabádá, aby se také začal starat a UDĚLAL TAKY NĚCO SÁM a začal princeznu aktivně hledat.
    Stejně tak si král nenechá po hlavě tancovat svou manželkou a usměrňuje ji do patřičných mezí.
    A že je někdy taky tak trochu pod pantoflem? No jéééje. Kolik takovejch chlapů máme? A to je na té věci přeci vtipné, zajímavé, figuru dotvářející, no ne? Pro Vás asi ne, viďte. Inu, to se nedá nic dělat.
    Kdo další se má princi na dvoře postavit? Princezna?
    Ta je, jak jste si asi nevšimnul – poněkud v šoku, když nechá Vladimír Pepého bičovat. A je to její první zásadní zlom ve vnímání prince jako svého budoucího manžela.
    A teď si představte, že jste do někoho zamilován, protože mu vděčíte za život, a on se začne chovat divně. Tak jak to znám ze života já, tak hned po prvním „lapsu“ toho milovaného člověka nekopete pryč z domu, ale spíš si sami pro sebe říkáte: „No dobrá, tak mu to trochu ujelo, ale to bude dobrý, on je moc hodnej, bylo to vlastně jen nedorozumění…“
    A princezna poznává Vladimíra postupně: když Vladimír bere loutky Vítkovi a chová se sprostě – tam mu ale přeci princezna oponuje, i když slušně.
    A pak už princezna proti Vladimírovi vystupuje otevřeně – viz. růže, kterou nechce přijmout na slavnosti. A pak už říká rodičům, že prince nechce, protože je zlej a je to namyšlenej hlupák!
    A co s tím může princezna dělat víc? Ona není vládcem na hradě. Tím je král. A ten jí vzápětí vysvětlí to, co jsem psal již výše.
    A kdo další se má princi postavit? Kuchař Pepé? Královna Jaroslava, která jej zbožňuje? Moc Vaší připomínce nerozumím, pane Jaroši.

    "Jaká je vlastně úloha (nesmrtelné?) Micimutr, která si do pohádkového světa občas odskočí ze světa našeho, kde přebývá coby vysmívaná domovnice, obklopená přehršlí koček? A proč se navíc vynořuje současná Praha, z níž se do pohádky spolu s Micimutr propadá malý chlapec, prý aby si vydělal na léčení oblíbeného psa."

    Její úloha je přeci jasná – jako Deus ex machina má vždy pomoci v nouzi nejvyšší, kde uvidí, že se děje první krok a hrdina/hrdinka AKTIVNĚ JEDNÁ.
    To je ono poselství, které patrně v pohádce postrádáte, ač jej tam Micimutr třikrát zmiňuje ve třech různých rozhovorech.
    Něco podobného najdete v antických dramatech, v Bibli a mýtech a bájích všech kultur.
    A co byste chtěl o ní vědět víc z hlediska smyslu jejího působení v POHÁDCE, pane Jaroši?
    Úloha každé postavy je v jejím jednání.
    Jakou úlohu má v pohádce král? Princezna? Hrdina? Padouch?

    A proč se tam objevuje současná Praha?
    A proč by nemohla?
    Proč by nemohl hrdina ze světa lidí zasáhnout do dění ve světě pohádek. To se přece již v minulosti několikrát stalo, ne? Nebo si nevzpomínáte?
    Postava kluka Jirky přináší do pohádky nové téma, novou zápletku a nakonec vším zásadně zamíchá.
    A že se objevuje v polovině filmu?
    A vzpomínáte na film PSYCHO, pane Jaroši? Tam hlavní postava umírá po první půli filmu a objevuje se úplně nová, která do té doby do filmu vůbec nezasáhla a my o její existenci neměli ani potuchy.

    "Autoři snímku postupovali cestou nejmenšího odporu a svou pohádku nejspíše splácávali po vzoru čapkovských pejska a kočičky: do kadlubu naházeli všechno možné, aniž tušili, co ve výsledku vzejde."

    Jak jste si snad z předchozích poznámek všimnul, pane Jaroši, logika jednání postav a zápletku jsem se Vám snažil ozřejmit. Asi jste si stačil všimnout, že se chováme logičtěji, než klasická pohádka, kterou nám dáváte za vzor. A buďte si jist, že nejsme idioti, abychom utráceli peníze a marnili energii všech lidí, aniž bychom přesně věděli, čeho chceme dosáhnout.

    "Přikouzlili si animovaného draka, příliš brzy proměněného v neškodnou loutku, než aby mohl doopravdy šířit hrůzu, "

    Inu, to je věc osobního vkusu, pane Jaroši. Nemohu se s Vámi přít, protože neběháme atletiku a u filmu tedy není jasné, kdo je první a kdo poslední. Mohu Vás snad přesto potěšit, že přes Vaše obavy o hrůzostrašnost draka se mi při opakovaných projekcích v kině dostalo uspokojivé odpovědi nad tímto tématem jak stran dětí, tak dospělých.

    "humorné podloží příběhu nahradili chtěně komickými figurami (mám na mysli nejen intrikánského prince, jemuž tato zesměšňující poloha odňala všechnu nebezpečnost, ale také věčně nakvašeného italského kuchaře, jehož si diblíkovitě zahrál Martin Dejdar, nebo šklebivě přepjatou královnu, již ztvárnila Jaroslava Kretschmerová)."

    Pane Jaroši a prosím Vás, čím jiným bychom měli podložit humorně příběh, než chtěně komickými figurami?
    A myslíte, že princ nemůže být nebezpečný, i když je v podstatě komický? A co bezdůvodné zmrskání kuchaře? Co bezdůvodné uvěznění kapitána vojska? To není nebezpečné? Kromě toho, Vy sám o několik odstavců výše si stěžujete, že nikdo nezabrání jeho krutým choutkám a bezmezné aroganci na královském dvoře. To vám nepřipadá nebezpečné? Vážně? Tak proč se tím zabýváte, pokud Vám jeho jednání nepřipadá nebezpečné?
    Ale nechme slovíčkaření a pojďme ke KLASICKÉ pohádce: princové v pohádce „Byl jednou jeden král“ jsou také padouši a přitom nesmírně komičtí. A pochybuje snad někdo o jejich záporné úloze v pohádce?
    A proč by nemohl být italský kuchař věčně nakvašený a královna šklebivě přepjatá, pokud splňují svůj úkol?
    A co říkáte na uslintaného krále z KLASICKÉ pohádky pohádek „Pyšná princezna“?
    A na podobného krále a i jiné postavy z „Princezny se zlatou hvězdou na čele“?
    Nebo podobné figurky z „Byl jednou jeden král“?
    Odvoláváte se na klasické pohádky.
    Můžete mi proto, prosím, vysvětlit, proč se chová v Třech oříškách pro popelku Princezna Droběna (Helena Růžičková) tak, jak se chová?
    Viděl jste někdy Komedii dell´arte? Znáte její principy? Co byste po nás chtěl v pohádce? Psychologickou drobnokresbu postav?

    "Ostatní postavy jsou naopak jakoby bezbarvé, zbavené vlastní vůle - zde mám na mysli Bartoškova krále i ústřední (jak se později ukáže, samozřejmě mileneckou) dvojici, jak bezradně plačtivou princeznu, která opovrhne přepychem i nádherou, aby mohla následovat hlas svého srdce, tak loutkáře Vítka, do princezny odjakživa platonicky zamilovaného."

    Postavy jsou zbaveny vlastní vůle? Prosím Vás – jak to?
    Vždyť Vy sám přeci v úvodu přesně popisujete JEDNÁNÍ hlavních postav, viz. Vítka, který se jako jediný O SVÉ SVOBODNÉ VŮLI postaví drakovi, aby zachránil princeznu.

    A kdyby tomu bylo tak, jak říkáte v případě princezny, tak by asi neudělala svobodný první krok a neutekla by před zlo-princem Vladimírem, ne? To přeci není bezradné jednání, viďte?
    A proč princezna pláče? Tak nejdřív asi proto, že má umřít. A nikdo jí nechce pomoct. A princezna si sama nepomůže. PROTO je bezradná a pláče. A to bychom asi každý reagovali po svém.
    Pak zase pláče proto, že si nikdy nebude moci vzít toho, koho miluje. PROTO je bezradná. PROTO Je zoufalá. Lidé holt někdy pláčou, když jsou zoufalí a situace se jim zdá být bezvýchodná. To už je takový průvodní jev naší psychiky. Zvláště u žen a dívek, ale to přeci znáte, ne?

    Král, že je bez vlastní vůle a bezbarvý? No prosím Vás? Král, který by se rád pustil do souboje s drakem, ale nemůže, protože přišel o ruku?
    Nebo co máte na mysli?
    To, že dá král KLASICKÝ slib, ze kterého pak nesmí o své vůli couvnout? A všiml jste si poselství v jeho monologu o tom, že slovo se MUSÍ dodržet, protože když by začal podvádět král, proč by ostatní měli být poctiví? To je přeci ale KLASICKÉ pohádkové téma, pane Jaroši.
    Schválně se podívejte na bezmocné krále ve výše zmiňovaných Pyšné princezně, Princezně se zlatou hvězdou na čele, ale konec konců i na Tři oříšky pro Popelku. A pak porovnejte s jednáním našeho krále.

    "Micimutr je pohádka vskutku nijaká, utkaná bez ladu a skladu, bez nápaditosti. Nanejvýš se dočkáme bezradných vtípků, když se chlapec ze současnosti shání v hradní kuchyni po lednici a dozví se, že ta je přece na Moravě."

    To, že Vám připadají vtípky o lednici a Lednici jako bezradné, je patrně věcí osobního vkusu.
    Tak to se Vám asi nelíbí ani KLASICKÉ pohádkové „vtipy“ Karla Čapka jako „drvoštěp a Dr. Voštěp“, viďte?

    Ono těch vtípků je tam víc, ale patrně se nesetkávají s Vaším smyslem pro humor. S tím se ovšem nedá nic dělat a pokud Vás nepobaví parafráze na KLASICKOU slovní hříčku viz. výše, pak se asi budeme ve vidění humoru těžce potkávat, což není chyba ani Vaše, ani má. :-)

    "Scházejí jakékoli žánrové atributy - není vybudován ani strach, který by mohl být navozen zničujícím dračím dechem v úvodu vyprávění, ani napětí, dané občasným pronásledováním, ani humorná nadsázka, nesmyslně ztotožněná s laciným pitvořením, případně ani s tím ne."

    No jo, co naplat, pane Jaroši.
    Nezbývá, než potvrdit, co jsem psal již výše o té atletice, viďte.
    Jestli jste se nebál, mrzí mě to, jestli jste se nebavil, nebyl napnutý, bylo to pro Vás asi velké peklo vydržet v kině hodinu a půl.
    Mohu Vás snad potěšit tím, že mnohé děti i dospělí byli příběhem jati, báli se, byli napnutí a bavili se, představte si, že se dokonce i smáli. Velcí i malí. Inu, příště se holt budu snažit víc, aby se mi to samé podařilo i u Vás. A co já vím, třeba se mi to i povede – doufám!
    Zdravím Vás a přeji mnoho dalších radostí ze života i práce! A hlavně mnoho filmů, které by se Vám mohly líbit.

    Vít Karas

    • Re: reakce na recenzi MICIMUTR (Soňa Brunnerová, 19.11.2011 21:04) Reagovat

      Na pohádku se chystám zítra do kina, takže doufám, že se mi, pane režisére, bude líbit víc, než tady panu recenzentovi. Vkládám do ní velké naděje. Tato recenze je ta nejkritičtější, kterou jsem zatím našla. Ostatní hodnotící napsali mnohem pozitivnější kritiky. Těším se hlavně na digitálního draka a na zloducha prince Vladimíra :) Co mě zaujalo už v traileru, byla hudba a kostýmy (zejména princezniny černé šaty a šaty královny) :)

      • Re: reakce na recenzi MICIMUTR (Jan Vodička, 25.12.2011 11:56) Reagovat

        Asi jsme se každý díval na něco jiného. Jinak Váš komentář nedovedu pochopit.
        Pokud nejste z rodiny,pak chápu.

    • Re: reakce na recenzi MICIMUTR (Jan Jaroš, 20.11.2011 21:29) Reagovat

      Milý pane režisére,
      hájíte svou pravdu a já s Vámi opravdu nebudu polemizovat. I když: odkud je třeba známo, že drak chce jedině princeznu, když nikde o tom nepadne jediná zmínka... Víte, jako divák si dovolím dělit filmy do dvou skupin: buď s nimi více či méně souzním a vnímám je jako svého druhu součást svého já, protože jsem jimi pohlcen - anebo mezi nimi a mnou jako příjemcem vyvstává jakási stěna, která zabraňuje do nich jakkoli vstoupit, nutí k nahlížení jakoby skrze skleněné kukátko. V obou případech jsou jakákoli vysvětlování tvůrců, co zamýšleli či nezamýšleli, zbytečná, protože na mém vnímání nic nezmění, filmy už existují nezávisle na jejich úmyslech, poskládány v určitý významotvorný celek toliko v mé mysli. Vlastně lze tvrdit, že každý film ožívá tolikrát (a pokaždé trochu jinak) v závislosti na tom, kolik diváků jej spatří. Přeji Vám, aby co nejvíce diváků bylo těch souznějících.
      Se zvědavostí na Vaše další projekty zdraví Jan Jaroš

    • Re: reakce na recenzi MICIMUTR (Petr Nápadník, 25.12.2011 18:02) Reagovat

      Přestože jde o pohádky, a mnozí namítnou, že obvykle nebývají ukotvené v přesně dané historické době, jejich tvůrci používají stavby, kostýmy a obecně celý fundus nějak dobově stylizovaný. Bohužel, specialitou moderních českých pohádek je šílený mix středověku a novověku, který má na výsledek velmi neblahý vliv. Film Micimutr, natáčený z větší části na Zvíkově (gotickém to hradě) jsem sledoval ve třech fázích: Nejdříve mi zatrnulo při kuchařově zmínce o bramborách (1492, v Čechách nejdříve po pol. 16. stol.), za hlavu jsem se chytil u vtipu o lednici (výraz existoval už ve středověku, s ledem se běžně obchodovalo, ukládal se do sklepů zvaných lednice; též již ve středověku výraz pro prostor, v němž se otáčelo kolo vodního mlýna) a televizi jsem definitivně přepnul ve chvíli, kdy kuchař začal pět píseň Santa Lucia (z konce 17. stol.). Takže nemohu hodnotit celý film, ale tomu, co jsem viděl, recenze pana Jaroše přesně odpovídá. A souhlasím též s recenzí pana Fily uveřejněné jinde, který doporučuje české pohádky už netočit. Zejména takovými amatéry, kteří dostávají z naprosto neznámých důvodů příležitost jen k tomu, aby promrhali svěřené peníze. Ale nedivme se, každý chce z něčeho žít, že?

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY