Téma: Milníky v historii motion capture

Motion capture (jinak také zkráceně mocap) je termín, který znamená proces převádění nahraného pohybu skutečného předmětu (objektu) do digitální podoby. Hojně se využívá v armádě, zábavním průmyslu, sportu, medicíně, ale také pro vyhodnocení funkčnosti různých výrobků (např. interiéru domu, designu vozidla, interiéru automobilu apod.). Ve filmovém světě, který nás zajímá nejvíce, se zkrátka reálné pohyby fyzicky přítomných herců oblečených v černých přiléhavých kombinézách převedou do digitální podoby a z té se posléze vytvoří kompletně animovaná postava. Moderní technologie už umožňují nahrávat pohyb několika lidí současně a může se tak dít rovnou v místě natáčení. Asi nejproblematičtější částí těla je obličej, který se zpravidla nahrává odděleně speciální kamerou umístěnou těsně před ním. Získaná data se převedou na 3D model, který předvádí totožné pohyby a gesta jako jeho živý předobraz. Stejně tak je převáděna stejnou technikou i kamera, tzn. že i v takto animovaných filmech se dočkáte stejných "kouzel" jako v klasicky hraných. Motion capture plynule navazuje na svého předchůdce, jímž byla rotoskopie. Jejím základem bylo to, že animátor snímek po snímku ručně překresloval předtočenou živou akci. První pokusy Vznik samotné techniky se datuje do sedmdesátých let minulého století, kdy se rozšiřoval zejména v oblasti medicíny a armádní technologie. V oblasti počítačů se trvaleji mocap usadil až v osmdesátých letech, v jejichž polovině spatřil světlo světa první komerční animační software. S jeho spuštěním se animátoři pokoušeli zakomponovat náznaky digitálních postav do filmů. Jedním z nejranějších pokusů byl krátký televizní spot z roku 1985, kde se v hlavní roli objevil robot, jehož pohyb byl předehrán hercem a nasnímán. V tomto momentu se dá hovořit o pomalém zrození využívání mocapu ve filmovém průmyslu. Tato technologie pomáhala a pomáhá filmařům zejména v oblasti triků, které se díky ní zdokonalily a vypadají mnohem důvěryhodněji a efektněji. Vůbec první filmy, v jejichž průběhu se objevily triky tvořené pomocí mocapu, byly Verhoevenův Total Recall (mimo jiné i scéna s Arnoldem Schwarzeneggerem a letištním rentgenem) z roku 1990 a kingovská adaptace povídky Trávníkář s Piercem Brosnanem v hlavní roli z roku 1992.
Scéna z filmu Total Recall
Pokročilejší díla Od té doby však uplynulo mnoho vody a možnosti a technika se nadále zdokonalovaly, takže si tvůrci mohli dovolit kromě ladění triků využít mocapu k tvorbě čistě animovaného filmu. Tím, který drží v tomto směru primát, je dnes už skoro zapomenutá disneyovka z roku 2000 Sinbad: Beyond The Veil Of Mists, jejíž rozpočet se vyšplhal na třicet milionů dolarů, a stala se tím pádem nejdražším filmem určeným přímo k videodistribuci. Nedokonalostí a chyb v animaci však bylo přece jen až příliš. O něco lépe je na tom svého času velmi ambiciózní projekt Final Fantasy: Esence života, jež vznikl v americko-japonské koprodukci. Jeho tvůrci, kteří zároveň stojí za stejnojmennou sérií videoher, si i přes fakt, že film nemá s do té doby žádnou vydanou hrou nic společného, hodně slibovali. Ačkoli produkce celého snímku zabrala dlouhé čtyři roky a první natočené scény musely být kvůli pokročilé technice znovu předělány a celkový rozpočet nakonec činil zhruba sto třicet sedm milionů dolarů, v kinech se s úspěchem nesetkal a poměrně dost prodělal. Na této skutečnosti se rozhodně podepsaly i nepříliš pochvalné ohlasy odborníků i běžných diváků, které filmu kromě slabého příběhu vytýkaly právě neživotnost animovaných postav. Paradoxně nejvíce se chválila vizuální stránka, jež byla poctivou ruční prací. Po těchto dvou neúspěších to začalo vypadat, že mocap se bude plně používat jen ve video- a počítačových hrách, kde plnil svůj účel výrazně lépe. Sportovní, bojové a vojenské hry díky mocapu totálně změnily svou tvář a stávaly se čím dál realističtějšími, a tím pádem i populárnějšími. V současnosti už je motion capture běžnou a hlavně nutnou vývojářskou technologií.
Trailer filmu Final Fantasy: Esence života
Zemeckis a ti druzí Přelomovým a zcela zásadním rokem se pro motion capture stal letopočet 2006. Tehdy se totiž o Oscara za nejlepší animovaný film ucházela trojice V tom domě straší!, Happy Feet (pozdější vítěz) a pixarovská Auta, která jediná zastupovala ruční animaci. Tento ročník byl také poslední, kde mohly filmy vytvořené pomocí mocapu a ručně animované filmy soutěžit ve stejné kategorii. Bylo tak tedy jasně vymezeno, co je vlastně ještě animací, a co už ne. Spíše zajímavou kuriozitkou je fakt, že když Pixar uváděl v roce 2007 do kin snímek Ratatouille, objevilo se v jeho závěrečných titulcích upozornění, že byl vytvořen stoprocentní ruční animací a ne žádným motion capture. Skrytá tajemství "nové" technologie se jako jeden z prvních rozhodl odhalit oscarový režisér Robert Zemeckis, jenž už dokázal bravurně spojit animované postavy s těmi hranými ve vynikající Falešné hře s králíkem Rogerem. Jeho pokusy ale dopadly spíše rozpačitě. Tím prvním byl v roce 2004 vánoční Polární expres. Náklady na jeho výrobu a propagaci vystoupaly až na závratných 270 milionů dolarů a hlavním lákadlem bylo kromě už zmiňované použité techniky i pět rolí, ve kterých se objevil Tom Hanks. Film ale bohužel v kinech dost propadl. Vizuální výsledek nebyl úplně špatný, přesto postavy působily dost uměle a nepřirozeně. Navíc veškerá technologie nemohla zakrýt absentující příběh, a relativní průšvih byl na světě. Úplně opačný problém měla historická sága Beowulf z roku 2007, která se pyšnila poměrně hvězdným obsazením v čele s Angelinou Jolie a Anthonym Hopkinsem. Na mnohovrstevnatý scénář, košatý příběh a vizuální pojetí se pěly ódy, zklamáním ale byla neživotnost postav a velké technologické rezervy. Komerčně si ale film vedl poměrně slušně, a tak studio Disney Zemeckisovi umožnilo otevřít pobočku svého produkčního studia ImageMovers s názvem ImageMovers Digital. Ke schválení pobočky určitě pomohl i (nejen) komerční úspěch dalšího animáku v produkci ImageMovers V tom domě straší! z roku 2006. Šlo o neškodnou dětskou strašidelnou zábavu, kterou bez větších problémů dokoukají i rodiče. Animace postav už byla na vyšší úrovni, přesto bylo upozorňováno na určité nedostatky zejména v oblasti jejich pohybové stránky, které chyběla větší lehkost a uvěřitelnost. Éra ImageMovers Digital však neměla dlouhého trvání. Po Beowulfovi spatřila v roce 2009 světlo světa adaptace klasické a oblíbené Dickensovy vánoční povídky Vánoční koleda, v níž hned osm postav ztvárnil Jim Carrey. I tento počin byl kritizován za přílišnou umělost a upjatost postav a ani finančně to nebyla žádná sláva. Definitivní ránu do vazu pobočky pak zasadil letos uvedený animák Máma mezi Marťany, v němž se nepovedlo už vůbec nic, a diváci si do kina cestu moc nenašli. Robert Zemeckis se tentokrát spokojil jen s produkcí, režii svěřil nepříliš zkušenému Simonu Wellsovi a v podstatě dal všanc celou svou kariéru, která teď uvízla na mrtvém bodě, a kdysi oblíbený tvůrce se vrací k natáčení klasických hraných filmů.
Trailer filmu Vánoční koleda
Glum, Avatar, Tintin a nová éra na obzoru Zatímco Zemeckis se pokoušel svět ohromit kompletně technicky vytvořenými filmy, jeho kolegové na to šli od lesa. Pochopili, že pokud budou s novou technologií zacházet vstřícně a opatrně, mohou dosáhnout úspěchu. Začali ji tak postupně a nenásilně kombinovat s hranými pasážemi a výsledky byly více než uspokojivé. Příkladem může být třeba Mumie z roku 1999, kde byl titulní charakter kombinací klasického hraní a mocapu. Nejen díky této přelomové události si v kinech trošku tupější zábava režiséra Stephena Sommerse vedla fantasticky. Opravdovým přelomem pak byl rok 2002, kdy se v prostřední části trilogie Pána prstenů s podtitulem Dvě věže objevil charakter schizofrenního Gluma, jehož reálným předobrazem byl herec Andy Serkis. Kooperace živých osob a mocapové postavy byla naprosto bezchybná a veškeré rozdíly se stíraly. Kromě kvalit samotného filmu se snad ve všech recenzích a ohlasech všichni rozplývali nad kompletně digitální postavičkou, která tak prožila svých několik minut slávy. V souvislosti s Glumem se dokonce začalo mluvit i o oscarové nominaci, která ale nakonec nepřišla. Serkis si stejnou spolupráci s režisérem Jacksonem zopakoval pochopitelně i ve finálním Návratu krále, ale také v následném vysněném projektu King Kong. I tady byla digitální opice rovnocenným partnerem takových hvězd, jakými jsou Naomi Watts, Jack Black nebo Adrien Brody. Opici ztvárnil tento sympatický Brit i v letošním chytrém blockbusteru Zrození Planety opic. Samozřejmě se objevovaly i další digitální postavy (skřítek Dobby z poterrovské ságy, kapitán Davy Jones z Pirátů z Karibiku, Clu z TRONa: Legacy 3D), všechny ale byly víceméně variací na Gluma. S regulérní technologickou revolucí však přišel až v roce 2009 dlouholetý filmový vizionář James Cameron, který dal všem divákům předčasný vánoční dárek v podobě očekávané premiéry spektáklu Avatar. Celých dvanáct let pracoval na tom, aby byl výsledek bez závažnějších chybiček a pokud možno dokonalý. A to se beze zbytku povedlo. Kompletně digitálně vytvořený svět a postavy (samozřejmě s pomocí mocapu) braly dech a v kombinaci s použitím prostorového formátu 3D šlo o jedinečný a neopakovatelný zážitek. Rozdíl mezi "umělými" a skutečnými herci prakticky neexistoval a vše budilo dojem absolutní harmonie a spolupráce. Ač je příběhová stránka slabší a možná naivnější, jedná se o zcela zásadní krok vpřed, který se marně snaží napodobovat další tvůrci. Posledním zásadnějším příspěvkem do kapitoly motion capture jsou v současnosti uváděná Tintinova dobrodružství, která na plátno převedl sám velký a mocný Steven Spielberg. Podle toho to také vypadá. Recenze se rozplývají nad vysokou kvalitou jak příjemně staromilského dobrodružného příběhu, tak nad technologickou stránkou, která je jednoduše famózní. Digitální postavy vypadají jako živé a místy prý ani není poznat, že jde vlastně o "animovaný" film. Jestli hnidopichům něco vadí, jsou to pouze trošku mrtvolnější oči. Další zásadnější výtky ale nepřicházejí. Se stále rostoucími diváckými požadavky asi můžeme čekat čím dál tím dokonalejší animace a technologii a většina herců určitě bude toužit po tom, aby i oni byli reálnými předobrazy v počítači tvořených postav. Doufejme jen, že za několik desítek let nebudou klasicky hrané filmy vytlačeny těmi zcela digitálními, byť sebedokonalejšími. Přiznejme si, že by to byla velká škoda.
Andy Serkis a Glumova schizofrenie