Stroj času: Bonjour Tristesse

Za celou svou režijní dráhu se Otto Preminger nesetkal s tak jednoznačně negativním přijetím svého filmu jako po premiéře historického dramatu Saint Joan. Selhání adaptace hry G. B. Shawa o soudním procesu s Johankou z Arku podle scénáře Grahama Greenea bylo všeobecně přičítáno na vrub chybnému obsazení titulní role. Prkenná debutantka Jean Seberg, šestnáctiletá dívka z Iowy bez jediné zkušenosti s herectvím, nicméně dostala příležitost očistit své jméno dalším filmem. Tentokrát jí Preminger svěřil hlavní roli ve své adaptaci francouzského románu Dobrý den, smutku. Kniha Françoise Sagan vyšla v roce 1954 a z tehdy devatenáctileté autorky udělala novou literární celebritu. Vypráví příběh amorální Cecile, sedmnáctileté dcery ovdovělého pařížského playboye Raymonda. Po smrti matky se otec i dcera protloukají životem bez jasného cíle a zaplňují jeho prázdnotu okázalým veselím na večírcích. Cecile zvolna převzala roli hlavy rodiny a s otcem manipuluje, jak se jí právě hodí. Nežárlí na jeho nesčetné přítelkyně, protože ví, že přicházejí a odcházejí, aniž by si nárokovaly právo na její výhodnou pozici. Situace se ale změní, když Cecile, Raymonda a jeho momentální společnici Elsu navštíví v jejich letním bytě na francouzské Riviéře Anne. Dávná rodinná přítelkyně a Cecilina kmotra představuje nečekané nebezpečí, protože začne otci připomínat jeho pokročilý věk a dceři její nedospělost. Když vyjde najevo, že Raymond se s Anne chystá oženit, Cecile je připravena jejich vztah zničit. Preminger koupil práva na adaptaci této látky okamžitě po prvním vydání knihy. Líbila se mu amorálnost příběhu a původně měl v úmyslu představit svou verzi nejprve na jevišti. Protože role Cecile se mu jevila jako stvořená pro jeho novou múzu, dostalo nakonec přednost filmové zpracování. Producenti filmu se snažili režiséra přesvědčit, že by dosáhl lepšího výsledku, kdyby do hlavní role obsadil Audrey Hepburn, a v roli Raymonda by se jim líbil Cary Grant. Preminger však trval na svém. Filmovým otcem Jean Seberg se měl stát David Niven, který s režisérem pracoval už na starším filmu Měsíc je modrý. V komické vedlejší roli Elsy zazářila francouzská herečka Mylène Demongeot, českým divákům známá hlavně jako přítelkyně novináře Fandora z Fantomase a jeho pokračování, a stěžejní role Anne se ujala Deborah Kerr. Scenárista Arthur Laurents neskrýval své pochybnosti. "Chystáte se točit bytostně francouzskou látku na francouzské Riviéře s Francouzi ve vedlejších rolích," domlouval režisérovi. "Vážně musejí hrát hlavní role dva Angličani a Miss Iowa?" V jistém smyslu měli pochybovači pravdu. Francouzské prostředí působí až na několik zadních projekcí tak autenticky, že britský přízvuk, jehož se Kerr a Niven nezbavili ani po mnohaletém působení v Hollywoodu, podivně kontrastuje se snaživou frankoangličtinou domorodců, o mluvě Jean Seberg, zjevně retušované při postsynchronech, ani nemluvě. Člověk si klade otázku, zda by nebylo lepší udělat z hlavní trojice Američany nebo Angličany, kteří ve Francii pouze tráví prázdniny. Proroctví defétistů ohledně hereckých limitů Jean Seberg se naneštěstí vyplnila a náročný Otto Preminger začal v průběhu natáčení litovat, že ji obsadil. Přál si zachovat ich formu románu a sledovat vyprávění důsledně z cynického subjektivního pohledu Cecile, což mimo jiné znamenalo, že Seberg takzvaně "nesleze z plátna". Bohužel se ukázalo, že dívka přes upřímnou snahu nedokáže vždy plnit režisérovo zadání a že zcela nerozumí motivaci postavy. O mnoho let později sice Preminger připustil, že chyba byla na jeho straně a na zcela nezkušenou herečku kladl vyšší nároky, než by byla schopna kterákoli dívka jejího věku splnit, v době natáčení ale obviňoval nešťastnou Jean a ponižoval ji před štábem ukřičenými výstupy. "Otto je osobně moc milý člověk, ale během režírování je jako posedlý nějakým démonem," nechala se slyšet Deborah Kerr a vyjádřila mladší kolegyni uznání za to, co musí snášet. Ať už o hereckých kvalitách protagonistky panují jakékoli pochybnosti, kreace Deborah Kerr zůstává nezpochybnitelným trumfem filmu. Anne jako by spojila oba typy žen, jaké herečka během své kariéry nejčastěji představovala. Zatímco Cecile vidí potenciální macechu jako všetečnou vychovatelku s očima věčně na stopkách (tedy zdánlivě podobný charakter, jaký Kerr ztvárnila příkladně v horroru Neviňátka), v Raymondových očích je Anne kultivovanou a empatickou partnerkou pro praktický život (a mohla by tedy být imaginární sestrou Terry z Nezapomenutelné lásky). Bylo by jistě velmi pohodlné interpretovat Anne jako nevinnou oběť Ceciliny manipulace; ženu, která zaplatí nespravedlivě vysokou cenu za prosté přání získat kus osobního štěstí. Deborah Kerr ale svou postavu takto neidealizuje a hraje ji jako ženu zcela odpovědnou za každé své rozhodnutí. I ona má své metody, jak Raymondem i jeho dcerou manipulovat, a v souboji o otěže rodiny je Cecile přinejmenším rovnocennou partnerkou. Nevděčným dědictvím předlohy zůstala pasivita obou mužských postav. Mladík Philippe (Geoffrey Horne), s nímž mladší hrdinka flirtuje, i její otec Raymond jsou zcela v područí Cecile, respektive Anne. Hodnota kreace Davida Nivena je proto spíše v nezvyklém přesazení herce z jeho domovského komediálního žánru do dramatu. Raymond se na první pohled příliš neliší od postav, jaké Niven ztvárňoval v jiných filmech. Je to tentýž šarmantní a galantní stárnoucí gentleman jako obvykle, připravený okouzlovat ženy duchaplnými bonmoty a jemnými způsoby. Rozdíl není v charakteru, ale v kontextu, který z něj dělá nešťastného muže, jemuž jsou všechny ty chichotající se společnice náplastí či narkózou proti vnitřní bolesti. Bonjour Tristesse je také první z pěti společných filmů Nivena a Deborah Kerr. Ve stejném roce spolu stihli natočit i další melodrama Oddělené stoly, později si zahráli partnerské role v hororu Ďáblovo oko a v komediích Casino Royale a Mnoho opatrnosti pro nic. Výsledný film rozhodně nelze považovat za stejné fiasko jako Saint Joan. Kritika se podle očekávání shodla, že "Otto Preminger ani napodruhé neuspěl v přesvědčování diváků, že slečna Jean Seberg je herečka," jak jízlivě napsal Arthur Knight v Saturday Review, výkony ostatních herců ale byly hodnoceny vesměs kladně a kvalita adaptace románu rovněž.

Úspěch filmu u domácího publika nebyl nijak bouřlivý, zato ve Francii se snímku dostalo velice kladného přijetí. Líbil se zejména kritikům časopisu Cahiers du Cinema Françoisi Truffautovi a Jeanu-Lucu Godardovi. Truffaut později Bonjour Tristesse uváděl mezi snímky, jež ho inspirovaly k ambici točit osobní filmy, vyprávěné ze subjektivního pohledu hlavního hrdiny (jakým byl hned jeho debut Nikdo mne nemá rád), Godard obsadil těžce zkoušenou Jean Seberg do své prvotiny U konce s dechem a nadepsal tak novou kapitolu její herecké kariéry.