Juha - tak se nazývá ve Skandinávii velice oblíbená próza Juhaniho Ahy, vyprávějící o tragédii dobrosrdečného sedláka, jehož mladou ženu svede a do mravního bahna zatáhne městský floutek. Juha (jedná se o jméno do češtiny převeditelné jako Jan) zlákal filmaře hned v němé éře: Mauritz Stiller natočil poprvé jeho přepis ve Švédsku, v našich kinech tehdy uváděný pod názvem V peřejích. Další verze, přidržující se původního titulu, vznikaly již v domovském Finsku a rovněž byly u nás uvedeny, a to jak vysoce ceněná Tapiovaarova z roku 1937, tak Särkkäova, barevná a širokoúhlá, kvůli popisnosti údajně nezdařená, z poloviny let padesátých. Poslední adaptaci Juhy přichystal Aki Kaurismäki roku 1998. Tento světově proslulý experimentátor, příklad tvůrce, jenž z (finanční) nouze umí udělat (uměleckou) ctnost, získal pozornost zejména svými filmy s bizarní hudební skupinou Leningrad Cowboys, ale také citlivými průhledy do života různým způsobem - zejména sociálními podmínkami - deptaných lidí. Juha přináší další průzkum výrazových možností filmu. Režisér se totiž rozhodl natočit jej v poetice němého filmu - tedy bez dialogů či přesněji řečeno bez lidského hlasu, jen podložený hudbou, což je v souladu s orchestrálním doprovázením někdejších projekcí, avšak přidání selektovaných ruchů či dokonce zpívání už narušuje čistotu stylu. Dávno zaniklé umění vyprávět obrazy (s několika doprovodnými mezititulky) oživuje bez jakýchkoli parodických příměsí, i když občas zaznamenáme jemně ironické připomínky dávných stereotypů - třeba motýl rozšlápnutý v blátě jako symbol ztráty dívčí nevinnosti. Vyprávění záměrně situoval do jakéhosi "bezčasí", kdy mezi opotřebovaným vybavením (bytové zařízení, stroje i vozidla snad pocházejí z padesátých let) nalezneme současnou mikrovlnnou troubu. Vytváří se tak rozměr jisté civilizační odlehlosti, místa, kde se "téměř zastavil čas", ale přitom je vzdáleno jak od dvacátých let, kdy němý film kraloval, nemluvě o ještě dávnější minulosti, do níž své vyprávění zařadil spisovatel. Nicméně Kaurismäkiho pojetí Juhy vychází ze střihové skladby němého filmu. Pozoruhodná je i herecká stránka: jakkoli samotní interpreti svou tuctovostí nemají nic společného s napomádovanými krasavci vládnoucími němým melodramatům, výrazovou přemrštěností, vyžívající se v rozmáchlých gestech, předimenzované mimice, zasněných či zoufalých očích, odkazují k dávno odvátým konvencím. Zásadou je maximálně sdělné znázornění: když padouch (André Wilms) přesvědčuje ženu, aby odešla od postaršího, kulhavého manžela, rozehrává celý rejstřík svůdných pohledů, ocitá se v těsné blízkosti. Když dosud pokorná a skromná Marja (Kati Outinen) podlehne vábení, stává se nejen fintivou, ale především namyšlenou a odměřenou. Když se Juha (Sakari Kuosmanen) rozhodne pro pomstu, s ledovým klidem bere do ruky sekeru. Rozpoznáme manýry, dnes přežívající snad jen v opeře - hrdina, ač smrtelně zraněný svým zákeřným protivníkem, ještě dokončí svou odvetu, ženu odešle taxíkem, aby se teprve poté odpotácel zesnout kamsi na odlehlou skládku... Teatrální stylizace by se jistě snadno mohlo stát terčem zesměšnění, ale režisér s až překvapivou výmluvností, a přitom bez zbytečného zlehčování zprostředkovává příběh, který ve svých původních dimenzích je již stěží snesitelný, jako svého druhu skromné, ale upřímně prožívané ochotnické představení. Ukázková kýčovitost i tragická sentimentalita příběhu, varujícího důvěřivé venkovany před iluzemi o lidech z města a snazším životě tam, byla transformována do jakoby naivizovaného představení, které nezastírá svou hravost. Použití černobílého materiálu, přejímání někdejších inscenačních postupů (např. jízdu autem či na motocyklu provází ztemnělé pozadí; záliba v přírodních motivech je lyrizována, i detailní průhledy nabývají jakési vroucnosti), záměrně vypravěčská topornost - to vše dotváří podobu filmu, který se tolik vymyká všemu, co současná tvorba nabízí.