"Vo čem to je?"
"Taylor je tam něco jako tajnej agent a pořád někam utíká s takovou kozou anorektickou. A je tam jako hafo času bez trička, takže jsme všechny holky z Twilight klubu úplně brutálně slintaly. "
"A je tam jako vlkodlak?"
"Není, ale má fakt krásný černý tričko, úplně vobyčejný, ale takový jako fakt hodně upnutý. Úplně hustě zmlátil svýho tátu, brutus. Prostě je dokonalej."
"Von je fakt božskej. Hele, já na to vo víkendu taky zajdu. Mně je úplně buřt, vo čem film je, hlavně že je tam Taylorek." Každý teenager má někdy pocit, že ho museli v porodnici vyměnit, že ta individua, co jsou úplně mimo, přece nemohou být jeho rodiče. Nathan Harper, přestože má své rodiče upřímně rád, není žádnou výjimkou. Má také zhusta rozšířený pocit, že je "úplně jiný" než jeho vrstevníci. Trable své mladé duše svěřuje své psychoterapeutce (Sigourney Weaver), s níž analyzuje existenciální dětskou noční můru. Má problémy se sebeovládáním, baví ho kalit s kamarády a boxovat s otcem a dělá si zálusk na přitažlivou sousedku (snesitelná Lily Collins). Kromě naducaných bicepsů a výstavního sixpacku má tento rozmazlený holomek i kus štěstí: na školní projekt do sociologie ho učitel přidělí do dvojice s již zmíněnou sexbombou od vedle... Přesně v tomto magickém okamžiku by mohla letmým dotykem nad Applem začít banální romantická komedie o středoškolských láskách s trochou povoleného muchlování. Kdyby ovšem pracovití teenageři nezačali s pomocí pana Googla skutečně řešit ten zpropadený úkol. Při brouzdání objeví web o pohřešovaných dětech a co nevidí - fotku zhruba tříletého (již tehdy viditelně otravného) Nathana. Pokud je jeho fotka na webu o zmizelých capartech, kdo jsou ti podivní lidé dole v obýváku, kterým -náct let říká "rodiče"? To už se ovšem nedozví, protože několik minut poté, co konfrontuje domnělou matku zákeřnou otázkou "Jsi moje maminka?", vpadne do domu zabijácké komando. Pif paf a domnělí rodiče mu leží mrtví u nohou. A tak jsou nebozí teenageři místo nudného úkolu na útěku. Před nájemnými vrahy, proradnou CIA i vlastním stínem. Stmívání jednoho dne skončí zatemněnou myslí celé jedné vysáté generace, a co pak? Taylor Lautner alias Jacob Black se chtěl vymanit z vlkodlačí kůže a nastartovat další kariéru, a proto přijal roli v něčem, co na papíře možná vypadalo jako teen verze Bournea křížená s pilotem seriálu Alias. Distribuční materiály nazývají vzniklý paskvil mimo jiné jako thriller. Pozor, klamavá reklama, toto není napínák ani náhodou. Jediným napínavým elementem bylo moje tipování, která postava unese kterou. Film se totiž v anglickém originálním názvu jmenuje Abduction (tedy únos). Moje naivita byla tvrdě ztrestána, protože na setsakramentsky dlouhé ploše jedné dlouhé hodiny a čtyřiceti šesti minut nikdo nikoho neunese. V češtině se film jmenuje Bez dechu, což pro sokolsky zdatného Lautnera neplatí, svá nejlepší léta tráví v posilovně a běh má natrénovaný z útěku před psychopatickými fanynkami. Bez dechu se tak ocitne leda divák. Nad dementním scénářem, kde sice hrdina nevěří hlavounům CIA, ani když volá z nemocniční budky, ale dovolí své milé, aby z mobilu informovala strýčka, že je stále ještě v jednom kuse. Nad směšností náhod, nad komickým rozuzlením, nad představou, jak fungují tajné služby a co si může dovolit teenager na útěku. Nad patetickými hláškami, z nichž krvácejí zvukovody. Nad mytickou postavou biologického otce. Nad závěrem, který škemrá o sequel. Pro ilustraci hloubky demence: ve filmu je scéna, kdy sám hlavoun ze CIA úpěnlivě láká zcela obklíčené mládežníky, kteří vylezli na strom, na propečeného hamburgera. Konzumují je pak skutečně v jakési zapadlé hospůdce, sedí přímo u průstřelných oken, zatímco venku pochoduje několik sniperů s puškami, jakoby se nechumelilo. Bohužel tato demence má své dno. Kdyby jej neměla, mohl se z toho vyloupnout "tak špatný, až je dobrý" film, ideální pro promítání v intoxikovaném kolektivu na kolejní party. Jenže tady místy příčetnost a logika nesměle vystrkují růžky. Takhle to není komedie plná omylů, ale komedie omylem. Okamžiky, kdy je to nechtěně vtipné, jsou sice časté, ale smát se stejným věcem se počne po půlce filmu zajídat. Taylor Lautner je v tom ale v zásadě nevinně. Má sice obvyklý mrtvolný pohled a pouze tři herecké polohy (chcete mě? - jsem megahustědůležitejtýpek - fuck you!), ale dementní scénáře pro něj nejsou žádná novinka. Navíc ve svém krátkém angažmá ve hvězdné romanci Na sv. Valentýna působil příjemně sebeironicky. Dokonce ze sebe vypotil vtipnou narážku o tom, jak nerad na veřejnosti ukazuje svoje tělo. Bohužel mu to nevydrželo. Je ale třeba poctivě přiznat, že tento part by neuhrála ani o půlstoletí mladší verze Seana Conneryho. Odstřelit na základě toho Lautnera, že neunese žádný film na svých širokých ramenou, by nebylo úplně fér. Koho tedy popravit? Vedle slabomyslného scenáristy patří ke zdi především režisér John Singleton, kterému by slušelo přízvisko Simpleton. Režie v jeho podání totiž působí jako zmatená kolektivní práce (takový ten týmový úkol, na který se všichni vyfláknou, protože se to vždycky na někoho svede) a pravá ruka nejen že netuší, co dělá levá, ale dokonce ani neví, že levá už byla uříznuta. Za vedení herců by dostal pětku, vždyť i taková esa jako Sigourney Weaver nebo Alfred Molina působí bezradně. Ani scény bez dialogů film nespasí. Akční scény jsou až po kolena v bahnu průměru - prim hraje zběsilé zoomování, prapodivně dadaistický střih a předvídatelná choreografie. Lacinost pětatřicetimilionového rozpočtu čouhá z každého záběru. Co tedy Singleton dělá? S matematickou přesností dávkuje prvek zvaný lautnerium a přítomným fanynkám v sále (všichni ostatní už zdrhli) připomíná, proč vlastně přišly do kina. Co pět minut promyšlený zoom tu na čokoládové oči, tu na perfektní chrup, tu pořádná nadpásovka. Podpásový záběr neumožňoval rating. Zaplaťpánbůh za MPAA. S vědomím, že fanynky nějaká ochechule poblíž jejich idolu stejně nezajímá, si film nedal sebemenší práci s črtáním romantické linky. Chemie mezi ústřední dvojicí jde do záporných hodnot, polibky působí retardovaně, muchlování (pro které má angličtina padnoucí název dry-humping) ve vlaku zase skončí tím, že si hormony nabitá mládež uprostřed aktu vzpomene, že... mají hlad. A nejde o sofistikovaný dvojsmysl, jde skutečně o hlad na jídlo, takže místo roztrhání triček se jde pro sendviče do jídelního vozu. Jsou sice v životě ojedinělé situace, kdy člověk posloupnost postel-lednička prohodí, ale nevzpomínám si, že by se Julia Roberts odvalila uprostřed vášnivého objetí s komentářem, že by bodl gulášek s deseti.
