"Plná kapsa zázraků nebyl film, jaký jsem toužil natočit," vzpomínal Frank Capra ve své autobiografii. "Točil jsem ho ze strachu, že prodělám, a zaplatil jsem za své rozhodnutí uměleckou integritou, která byla mou značkou čtyřicet let." V předešlých čtyřech článcích Stroje času jsme se zaměřili na filmy, jež režisér natočil během svého nejplodnějšího a umělecky nejúspěšnějšího období od poloviny 30. do poloviny 40. let. Tentokrát se přesuneme do doby, kdy se mu přestalo dařit, a představíme si snímek, který jeho kariéru definitivně uzavřel. Samotný děj filmu se nevymyká caprovským tradicím. Posuďte sami: V New Yorku 30. let se zrodilo neobvyklé přátelství. Mocný byznysmen a tak trochu mafián zvaný Dave The Dude (Glenn Ford) si kdysi v přechodném poryvu dobročinnosti koupil jablko od pouliční žebračky Apple Annie (Bette Davis). Protože v mimořádně rušném dni unikl atentátu, potkal dívku svého srdce a založil výnosný byznys, Dude věří, že ovoce mu kromě vitaminů přináší i štěstí. Od té doby tradici z pověrčivosti dodržuje a den co den Annie dotuje její skromnou živnost. V den, kdy Dudea čeká delikátní jednání s nebezpečným konkurentem, ale není Apple Annie k nalezení. Ukáže se, že stará žebračka má kdesi ve Španělsku dceru a mnoho let jí v dopisech líčí přikrášlený obraz vlastního života ve vyšších kruzích. Dnes se Annie dozvěděla, že její ratolest je na cestě do New Yorku s úmyslem představit matce svého ženicha, syna španělského vévody. Aby smutná skutečnost nepřekazila dceřin sňatek a neohrozila tradici jablečných transakcí, Dave a jeho nastávající Queenie (Hope Lange) pomohou Annii předstírat, že je skutečně zámožnou dámou z lepší společnosti. Osvědčená kombinace sociálního melodramatu a situační komedie, v níž se režisér vždycky pohyboval s největší bravurou, by nepochybně vedla k jistému úspěchu, kdyby s ní Frank Capra přišel ve 30. letech a jako obvykle dodal publiku, utrmácenému hospodářskou krizí, pravidelnou dávku emocí, naděje a povzbuzení. Podmiňovací kdyby vlastně není na místě, protože přesně to režisér udělal. Totožný příběh poprvé odvyprávěl už v roce 1933, kdy ho uvedl do kin pod názvem Podsvětí ve fraku, sklidil za něj první ze svých četných oscarových nominací a položil jím základní stavební kámen své pověsti hlasu obyčejného lidu. Remake Plná kapsa zázraků vznikl téměř o třicet let později a přesvědčil režiséra o pravdivosti pořekadla nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Nebyla to totiž stejná řeka ani stejný Frank Capra. Režisér sociálních pohádek především přišel o autora, který je psal. Scenáristu Roberta Riskina, autora Podsvětí ve fraku i řady dalších caprovských skriptů, silně frustrovalo, že všechno uznání za práci, kterou odvedl, sklízí režisér a že se v rozhovorech poněkud arogantně chlubí, jaký je mistr improvizace a scénář pro něj nemá zásadní význam. Jistá legenda praví, že krátce po uvedení filmu To je John Doe a přečtení recenzí, které se jako obvykle shodovaly, že "Frank Capra to znovu dokázal," pohár Riskinovy trpělivosti přetekl. V přítomnosti producentů prý přitiskl překvapenému režisérovi na obličej list prázdného papíru, volaje "Ukaž nám ten svůj slavný Capra-touch!" Ať už je tato historka pravdivá, nebo ne, jisté je, že sehraná dvojice se tehdy rozkmotřila a kariéra Franka Capry už nikdy nekvetla jako dříve. Během druhé světové války ještě natočil sérii oceňovaných dokumentů, na něž byl do smrti hrdý. Poválečný společenský vývoj mu ale přinášel jedno zklamání za druhým. Třebaže vánoční evergreen Život je krásný dnes považujeme za koncentrát Caprova odkazu, ve své době propadl. Málokdo z diváků se chtěl po přežitých útrapách ohlížet zpět. Hospodářskou krizi vystřídala rostoucí prosperita a lidé chtěli po práci legraci. Další z režisérových trademarků, oslava amerického vlastenectví a víra ve všespásnou demokracii, utržil bolavé rány, když se stejnými hodnotami začali hlasitě zaklínat činitelé politického honu na čarodějnice, při němž bylo obrazně řečeno upáleno nemálo Caprových častých spolupracovníků podezřelých z neamerické činnosti. Režisér v tomto období natočil dvě nezávazné komedie, v jejichž titulcích se překvapivě znovu objevilo jméno Roberta Riskina. Ne, bohužel nešlo o dojemné smíření znesvářené dvojice. Scenáristu vyřadila z další práce mozková mrtvice, jež ho postihla v roce 1950, a je jen shodou náhod, že poslední příběh, který napsal, hudební komedie Přichází ženich, spadl do klína právě Franku Caprovi. Druhý film Cesta k úspěchu byl remakem snímku Dostihy smrti, který dvojice napsala ve šťastnějších časech. Jako by se potvrdila Riskinova slova, Frank Capra po válce nenatočil jediný úspěšný film bez jeho autorského vkladu. O Plné kapse zázraků Capra uvažoval od poloviny 50. let. Důvodem mohla být stejně tak touha vrátit se na vrchol jako fakt, že původní film byl po záhadném zmizení negativu při transportu mezi dvěma filmovými archivy považován za nedochovaný. Scénář zamýšleného remaku tentokrát napsal sám režisér - přesadil příběh do tehdejší současnosti a z chlácholivé pohádky o pospolitosti chudých a bohatých v době krize udělal sociální kritiku, na jakou nebyla doba naladěna. Když producenti zjistili, že scénář mimo jiné pranýřuje kontroverzní válku v Koreji, zděšeně z projektu vycouvali. Oprášen byl o několik let později pod podmínkami zachování doby děje ve 30. letech a přepsání do konzervativnější podoby. Snad proto, že od začátku 50. let natočil toliko sérii krátkých naučných filmů pro školní mládež a kritikou strhané melodrama Díra v hlavě, Capra souhlasil. Na předešlý film si přál navázat obsazením Franka Sinatry, jenž měl podle jeho názoru potenciál stát se nejlepším hollywoodským hercem své doby a pro roli Dudea se hodil lépe než kdokoli jiný. Zpěvák ale po přečtení scénáře odmítl a stejně se zachovaly zvažované představitelky Apple Annie Helen Hayes a Shirley Booth. Poté, co se do role Dudea nepodařilo zlákat ani Deana Martina a hlavní ženská role připadla stárnoucí Bette Davis, již série propadáků na pět let vyhnala do Evropy, utrpěla důvěra producentů v možný zisk a Franku Caprovi nezbývalo než začít dělat kompromisy. O Glennu Fordovi věděl, že není ideálním představitelem Dudea, ale hodil se jako majitel produkční společnosti, která mohla zajistit tolikrát odkládané natáčení. Capra tedy herce přes vnitřní pochybnosti obsadil a uzavřel s ním džentlmenskou dohodu, podle níž každý získá právo na 32,5 % ze zisku filmu. Později svého rozhodnutí litoval, protože film nikdy nevydělal ani na svůj rozpočet a Glenn Ford zcela ovládl natáčení. "Přinutil mě, abych mu lízal boty," nadsazuje Capra ve svých memoárech. "A já jsem ztratil svou největší přednost - ztratil jsem odvahu." Herec začal mluvit do všeho. Zatímco ústřední hrdinkou Podsvětí ve fraku byla Apple Annie, příběh remaku podezřele centralizuje Dudea a neúměrně velký prostor dává také v originále menší postavě jeho přítelkyně Queenie. Důvod? Ford prosadil obsazení své tehdejší partnerky Hope Lange a chtěl jí zaimponovat svou mocí. Antipatie této dvojice k Bette Davis navíc vyvolaly další pnutí. Ford například v médiích blahosklonně mluvil o laskavosti, jakou údajně prokázal své kolegyni za zenitem, když ji obsadil do vedlejší role. Davis, přesvědčená, že role je hlavní a nabídka přišla od režiséra, kolegovi nezůstala nic dlužna ("Ten křupan by mi nepomohl, ani kdybych se topila v žumpě."). Zatímco se obě dámy hašteřily o právo na prostornější šatnu (starší nakonec ustoupila se slovy "Točím filmy třicet let a na kvalitu žádného z nich neměla vliv velikost šatny.") a Glenn Ford vesele plenil scénář, režisér před nimi i zbytkem štábu tajil oslepující bolesti hlavy a zřejmě tiše přemýšlel o poklidné penzi. Důvodem, proč se o těchto zdánlivě nepodstatných zákulisních tahanicích zmiňuji, je, že dávají možné odpovědi na otázky, které vyvolává rozpačitý výsledek. Plná kapsa zázraků rozhodně není špatný film, má vtipné slovní přestřelky a herci odvádějí slušné výkony; člověk se ale musí ptát, k čemu jsou všechny ty dlouhé a vcelku nedramatické scény s Dudem a Queenie. Proč je Apple Annie, která příběh otevírá a točí se okolo ní celá zápletka, po čase jaksi upozaděna a v druhé polovině filmu vesměs postává opodál se sepjatýma rukama a sklíčeným výrazem. A kam se probůh poděl režisérův dříve vždy znatelný citový vklad? Jediná postava filmu, již Capra sleduje s viditelným zalíbením, je Joy Boy. Komická figurka Dudeova prchlivého poskoka v podání Petera Falka představuje cosi jako hlas rozumu, který glosuje pošetilost ostatních postav. Člověk se ani nediví, proč se v ní režisér zhlédl.

Každý správný příběh Franka Capry končí happy endem, někdy více a jindy méně přesvědčivým. Příběh posledního režisérova filmu nepatří k nejšťastnějším, ale vězte, že některé sympatické vedlejší postavy skončily vcelku šťastně. A přesně v caprovském duchu to byli hrdinové všeobecně podceňovaní - tehdy neznámému Peteru Falkovi vynesla jeho kreace oscarovou nominaci i sympatie publika a Bette Davis navzdory pochybnostem producentů prolomila prokletí hereček po padesátce a dočkala se svého comebacku. Režisér, který se nás vždy snažil přesvědčit, že nic není předem ztraceno a outsideři mohou zvítězit, měl pravdu.