Jamie je Newyorčanka jako poleno, Dylan učebnicově komický biochlapec z Los Angeles. Ona je head-hunterka, on jeden z oněch internetových zázraků, který se i díky ní dostal do hip-cool-in časopisu GQ. Ona pije hektolitry kafe, on bylinkové čajíčky. Ona má četné citové škrábance, podlitiny a modřiny, on se neumí vázat. Ona je přitažlivá. On atraktivní. Ona je nadržená. On je nadržený. A protože "sex je jako tenis", po povinné zahřívací čtvrthodince spolu vletí na kurt. Pardon, do postele. Zkrátka: dojde na vzájemnou výpomoc na cestě za vrcholem. Ale pozor, citům a vztahům je do tohoto hédonistického hájemství vstup zakázán. Nebo nám to alespoň ti dva chtějí namluvit. Hollywood objevuje Ameriku. Už v roce 1999, tedy v době, kdy v New Yorku stála Dvojčata a internet byla obskurní zábava pro dobře informované nerdy, v epizodě seriálu Sex ve městě zvané Fuckbuddy novinářka Carrie Bradshaw na vlastní kůži zkoumala fenomén kamaráda s přidanou hodnotou. Letos se v kinech objevily hned dvě eRkové komedie na téma "kamarád taky rád"... Hlavně nezávazně od veterána Reitmana vábilo na uvolněný sixpack Ashtona Kutchera a zatnuté pozadí oscarové labutě Natalie Portman, ale zapomnělo, že v romantické komedii je kromě verbálního ping-pongu a postelové gymnastiky potřeba minimální dávka chemie. Sexuální napětí je zkrátka motorem každé romantické komedie už od černobílého filmového pravěku - a je v zásadě jedno, jestli to skončí romantickým polibkem za svitu luny, či polohou 69. Mám pro vás dvě dobré zprávy. Po chemické stránce to v Kamarád taky rád jiskří až běda. A i nám, kteří preferujeme nekoitální happyendy a dojímáme se nad hravou nevinností screwballů, má tento film co nabídnout. Chemie je tady tolik, až je jí možná příliš. Úplně živě jsem si představila, jak musel chudák režisér vyčlenit zvláštního člena štábu, aby od sebe hlavní protagonisty mezi záběry odtrhával. Gravitace mezi přidrzlou Milou Kunis (Černá labuť) a nyvým Justinem N´Sync Timberlakem je z rodu těch výbušných, třaskavých a prudce erotických, takže divák je upřímně překvapen, že k odhazování oděvů a rytmickým pohybům nedojde během prvních pěti vteřin. Dokončují za sebe věty, pošťuchují se popkulturními odkazy, jejich vzájemná chemie je taková, že Mile její zaujetí pro seriózního nápadníka, jakéhosi doktůrka léčícího rakovinu, ani trochu nevěříme. Ale nejen sexem živ je člověk. Jamie: Proč nenatočí film, který vypráví o tom, co se stane po prvním polibku?
Dylan: Vždyť se točí. Říká se jim porno. Will Gluck (režisér indie fláku Panna nebo orel) na to jde chytře. Humor totiž rozdělil do několika pilířů, díky kterým mu komediální střecha nespadne na hlavu. První obecné vtipkování na téma "muži jsou z Marsu, ženy jsou z Venuše" ze sebe sypají hlavní hrdinové sitcomově kulometnou palbou, a protože jsme v eRkově nekorektní říši, v níž se na vzletné recitování Gutha-Jarkovského nehraje, představuje jejich špičkování poměrně zábavný příspěvek na věčné téma "válka pohlaví". Další vděčnou vrstvu tvoří odkazy, citace a zesměšňování romantických klišé, pravidel žánru a Katherine Heigl. Nechci příliš prozrazovat (i když spoiler v romantické komedii je asi tak častý jako automat na kondomy ve Vatikánu), ale finále vezme naprosto doslova jedno železné klišé, s gustem ho nakope do zadku, aby vzápětí film provedl kopernikánský obrat a všechna klišé světa objal do své zaprášené eRkové náruče. Když je v New Yorku čtyřicet stupňů, je v Los Angeles příjemných pětadvacet. Když je v New Yorku nula stupňů, je v L.A. příjemných pětadvacet. Ale zatímco v New Yorku je zhruba 6 milionů zajímavých lidí, v Los Angeles jich je pětadvacet. (Neil Simon) Poslední, paradoxně ještě mnohem nosnější téma než partnerské problémy je rivalita vertikálního New Yorku a horizontálního Los Angeles. Zatímco město andělů je vyobrazeno jako neposkvrněný organický ráj prostý jakékoli chutě, inteligence či kultury, New York je sofistikovaným doupětem neurotických workoholiků, kteří přijeli dobýt svět. Film z onoho kontrastu dokáže vytřískat maximum. Střet civilizací nikdy nebyl vtipnější. Obzvlášť když scenárista vytáhne z rukávu takového "typického" Newyorčana, kterým je sportovní editor GQ, macho gay v kouzelné kreaci Woodyho Harrelsona. Tento povedený chlápek jezdí do práce na svém rychlém člunu a dělá z Manhattanu gay verzi Pobřežní hlídky. Ano, možná je až příliš poznat, jak se scenárista snažil, aby z něj New York čpěl na sto honů, ale je to sympatická figurka a na rozdíl od rodinných dramat dodává potřebnou šťávu. Gluckův talent spočívá i v tom, že obě mladé a pohledné hvězdy nepůsobí jako thymolinové primadonky, ale jako lidé, se kterými byste večer zašli někam do rockového klubu. Přiznávám to se skřípěním zubů, ale obávám se, že Justin Timberlake skutečně má jisté herecké vlohy a ušel pořádný lán cesty od příslušníka sladkého boybandu přes neméně sladkého přítele Britney Spears až po velebeného herce z The Social Network. Jakkoliv část jeho talentu nepochybně spočívá v tom, že jeho hejskovské postavy jsou pravidelně na facku, dokáže z Dylana vytřískat tolik humoru, hlášek a osobnosti, že by to takovému Ashtonovi Kutcherovi vystačilo na celou dosavadní filmografii. A když Justin žertuje, že by mohl zazpívat něco od Third Eye Blind (kultovní skupina devadesátek), a vystřihne hit Closing Time od Semisonic, nemá to chybu. Má kolem sebe určitou auru geekovství, ale proč ne, vždyť filmové médium se nás už pěknou řádku let pokouší přesvědčovat, že geekové jsou v ložnici extratřída. Tam, kde film cílí na humornou notu, je silný v kramflecích a má našlápnuto hodně vysoko. S atraktivním newyorským i kalifornským vizuálem, chytlavým soundtrackem a perfektním, až sitcomovým timingem to vypadalo na lídra žánru. Bohužel tuto stabilitu podtrhává zbytečný pokus dát postavám hloubku skrze problematické rodinné zázemí, konkrétně tak, že ukážeme, že mají citlivý vztah k nemocnému otci či ujeté matce. Je to úplně zbytečný a laciný trik - a působí spíše kontraproduktivně, protože ždímat slzné váčky nad smutným údělem Alzheimerovy choroby nebo druhé sexuální mízy vážně netřeba. Tato citově vyděračská linie shazuje jinak příjemně frivolní komedii o řád níže. I s rizikem, že budu působit jako emoční barbar, si troufám říct, že oběma charakterům by z hlediska dramaturgie notně prospělo, kdyby byli oboustranní sirotci. Nebo ještě lépe, produkt genového inženýrství. "Sex bez lásky je bezvýznamný zážitek. Ale co se bezvýznamných zážitků týče, ten nejlepší." Woody Allen Ale nalijme si čistého vína: samotný koncept "kamarád taky rád" bývá zrádnou pastí. Je vědecky dokázáno, že sexuální euforie a orgasmické smrště vzbuzují i v cizích lidech chemické reakce blízké zamilovanosti, a co teprve, když se vám to přihodí se člověkem, se kterým se vzájemně přebíjíte hláškami Cimrmana nebo Woodyho Allena a svěřujete si traumatické zážitky z dětství. Měli vůbec Dylan a Jamie šanci udržet to na striktně fyzické bázi, aniž by se tam nenápadně nevloupala láska, když se to ještě nikomu v Hollywoodu nepovedlo?

Český trailer filmu Kamarád taky rád Takže si z toho vezměte ponaučení a dávejte si pozor. Zatímco ochranu proti početí a pohlavním nemocem lidstvo úspěšně vyřešilo, obrana proti zlomenému srdci stále neexistuje. A toto je přesně jedna z těch situací, o nichž i příčetný jedinec tvrdí, že by se mu nikdy nemohla stát. Dokud... se mu nestane.