Recenze: Půlnoc v Paříži

Ach ti Američané... I po více než sto letech neodolatelně a neodvratně přitahováni magickou Paříži. Jak jinak lze vysvětlit, že jednačtyřicátý film Woodyho Allena, Půlnoc v Paříži, je na skromné allenovské poměry kasovním trhákem, jenž vydělal přes sto milionů dolarů? Nebo že by Carla Bruni, manželka francouzského Napoleona, jejíž účast v roličce průvodkyně zaručila mediální pozornost, měla tolik oddaných fanoušků? Možná je příčina úplně prostá - Půlnoc v Paříži je spolu s londýnským dramatem Match Point - Hra osudu nejlepším Allenovým filmem za posledních patnáct let. A co víc, tentokráte se pozitivní šuškanda diváků smísila s neméně nadšenou vlnou kritických ohlasů. Právem. Půlnoc v Paříži žánrově patří mezi "tak trochu jiné" romantická komedie, se svůdným staromódním podtónem. Jakoby si autor uvědomoval nedostižnost romancí zlaté éry, ale pokusil se jim alespoň atmosférou přiblížit. Úspěšný hollywoodský scénárista Gil (skvostně rozervaný Owen Wilson) přijíždí se svou krásnou, ale nesnesitelnou snoubenkou (Rachel McAdams) a jejími rodiči do francouzské metropole. Gil touží zabít slepici, která mu snáší zlatá vejce (filmové scénáře), usadit se ve Francii a pracovat tu na svém tvůrčím snu (opus magnum, velký román), tak jako celé generace amerických autorů před ním. A bez jakéhokoli vysvětlení (pro Allenovy filmy neplatí klasická pravidla a žánrová omezení) dostane šanci svoje nesmrtelné idoly jazzového věku potkat, když během jedné půlnoční procházky naskočí do projíždějícího veterána a magicky se přemístí do Paříže dvacátých let. Kromě svých literárních idolů jako Ernest Hemingway, Francis Scott Fitzgerald či Gertrude Stein navíc pozná oslnivou múzu Adrianu (Marion Cotillard) a začne vážně uvažovat, že ve svém kouzelném retrosvětě zůstane nadobro. Ale protože nesmím porušit jedenácté přikázání filmového recenzenta ("Nevyspoileruješ!"), raději se tu zastavím. Gil: "Chtěl bych znát váš názor na knihu, kterou jsem napsal."
Ernest Hemingway: "Nenávidím ji."
Gil: "Ještě jste ji nečetl."
Ernest Hemingway: "Pokud je špatná, budu ji nenávidět. Pokud je dobrá, budu na ni žárlit a má nenávist bude o to větší. Je holý nesmysl ptát se na názor jiného spisovatele." Požehnáním i prokletím Woodyho Allena bývá, že jeho nabídky herci zpravidla neodmítají. Tentokrát měl v castingové loterii z pekla štěstí. Zranitelný Owen Wilson je jedním z nejlepších allenovských hrdinů posledních let (navzdory fyzické nepodobnosti je až hrozivě dokonalým avatarem). I zbytek hvězdného ansámblu si vděčné role viditelně užívá, ostatně, kdy se vám poštěstí zahrát si Zeldu nebo starouše Hemingwaye? Marion Cotillard bere dech jako Adriana, sexbomba z minulosti, protože takové ženy se už dnes nerodí. A pokud ano, tak jedině ve sladké Francii. Kathy Bates dokázala věrně oživit první dámu pařížského salonu Gertrude Stein a Adrien Brody ztělesňuje neméně zábavně božského surrealistu Dalího. Roztomilou Rachel McAdams obsadil Allen proti typu a nutno kvitovat, že si svou nesnesitelnou rádoby intelektuálku vychutnává do posledního otravného doušku. Diváka nicméně zákonitě zaráží, co veskrze sympatický snílek Gil vlastně dělá s tak nesnesitelnou harpyjí, proč si ji navíc hodlá uvázat na krk? Její rodiče, bohatí republikánští neokonzervativci, dopadli ještě hůř, jsou odsouzeni do role směšných figurek, kterými se pro jejich pseudokultivavanost a provinciálnost možná až příliš povinně pohrdá. Jako parodická škatulka dopadl i Inezin kamarád Paul, brouk Pytlík typu "všechnovímvšechnoznámvšudejsembyl", v komicky přetažené kreaci Michaela Sheena. Že by si Woody Allen drsně vyřizoval staré účty? Královskou korunou obsazení je ale jednoznačně Paříž. Není totiž jen malebnou turistickou lokací, ale skutečnou živou postavou, proměnlivou v zrcadle času. Přes různá historická ošacení, která jí film dává, stále zůstává podmanivou a svobodomyslnou dámou, ať se píše rok 1890, 1920 nebo 2011. Jakoby Woody Allen znovu opakoval, že i města mají duši, svůj charakter a sny. Tady kypí kulturní kvas, někde mezi Montmartrem a Eiffelovkou vznikaly nové umělecké směry, Paříž je ONO město, v němž se drobná idea stává vůdčím proudem a skromný literát čítankovým autorem. Ostatně právě nesmrtelnost uměleckého díla sem láká hlavního hrdinu. A proto sem moudře zamířil i sám režisér, za další múzou a druhou mízou. Našel ji v samotné Paříži. Allenův minulostí posedlý film, kterým slavnostně zahájil letošní festival v Cannes, je kulturním rájem. Alespoň pro ty z nás, kteří v knihovničce láskyplně čechrají Fiestu od Hemingwaye, jež fascinuje komplikovaný vztah Zeldy a F. S. Fitzgeralda, umělecké duše kochající se díly Picassa a Dalího i ty, kteří se nechali okouzlit genialitou Cole Portera či duchaplností Luise Buňuela. Půlnoc v Paříži je vskutku rozmáchlá kulturní pocta, v níž historické figury ožívají s nebývalou lehkostí. Stejně jako si filmy Kevina Smithe více užijete se znalostí pop-kulturních referencí a hlášek ze Star Wars, literární gramotnost a vhled do dějin umění dávají Půlnoci v Paříži vrstvu navíc. My knihomolové se zkrátka na plátně výjimečně dočkáme jistého bonusu. Což ale neznamená, že divák nepolíbený jazzovou érou si pařížské bloumání neužije, jen možná bude v kině občas překvapeně koukat na staříka v přední řadě, který si nad zdánlivě banální konverzací literárních bohů div nevyrazí zubní protézu. To ale vůbec nevadí. Mezi postmoderním šrumcem a Belle Epoque se i bez téhle přidané hodnoty skví romantický příběh o osudových láskách, tvůrčích nadějích a pastích, o životních radostech i lekcích, o iluzích, které nám při pohledu na bohémskou minulost, nasazují růžové brýle. Půlnocí v Paříži se Woody Allen lyricky koří velikánům, obrací se k minulým časům, které v jeho pojetí získaly onu starožitnou patinu, kouzelnou a klamnou.

Český trailer filmu Půlnoc v Paříži Klamnou? Ó ano. Nezapomínejme, že ani v jedné z historických etap nejde o autentickou Paříž. Vidíme město světel očima okouzleného Američana, jenž každým tahem na plátně nepokrytě lituje, že v něm nikdy nežil. A přestože se na konci dramatický oblouk bortí pod nánosem nostalgie a komediální stránka je spíš šarmantně povznášející než vtipná, v době 3D blockbusterů a facebookových statusů je Půlnoc v Paříži kouzelný anachronismus, ručně psaný milostný dopis, který divák čte se stejnou láskou, s jakou ho Woody Allen pro své publikum psal.