Chilský snímek Post Mortem zasadil režisér Pablo Larrain do roku 1973, do vzrušených časů kolem násilného vojenského převratu, avšak zachycuje ho jakoby mimochodem, očima zřízence na patologii Maria (Alfredo Castro). Do sebe uzavřenému muži zcela uniká společenské vření kolem něho. Vidíme, jak spíše vystrašeně, aniž by cokoli chápal, se ocitne v centru demonstrace mladých komunistů, míjí jej brutalita vojenské vlády, šokující jeho spolupracovníky - zneklidní jej jedině, že neovládá elektrický psací stroj natolik, aby do něho mohl přímo psát pitevní nálezy. "Mimoňovitě" se chovající Mario žije osaměle a vyznačuje se složitou povahou, dílem vzdálen schopnosti cítit jakoukoli účastnost, dílem v zajetí svých ritualizovaných umanutostí, jak dokládají nejen občasné onanie, ale zejména odosobněné milostné scény. U kolegyně z práce mu vadí další muži, avšak ještě výraznější je okouzlení Nancy, vyhublou stárnoucí tanečnicí z druhořadého varieté. Dokonce řediteli podniku daruje své auto, aby ji přijal zpět. Mario se rychle přizpůsobí i změněné situaci, kdy pitevnu obsadí vojáci a doslova ji zahltí bezpočtem mrtvých, dokonce dobíjejí i zraněné, kteří masakry náhodně přežili a které se osazenstvo pitevny (i za Mariova přispění) pokusilo zachránit. Ale zatímco lékařka propuká v bezmocný hysterický záchvat, on jen nehnutě přihlíží. Jeho ochota pomoci má své meze, bez obalu sdělí jedné zoufalé ženě, dovolávající se u něho pomoci, že její blízké shánět nebude. Rozporuplnost pohnutek poznamenává také vztah ke zbožňované tanečnici, která se zapojila do protivládního hnutí. Schovává ji a zásobuje potravou, ale poté, co zjistí, že v úkrytu přebývá i se svým milencem, politickým aktivistou, je oba doslova zabarikáduje nanosením nábytku, aby úkryt nemohli opustit. Dlouhá závěrečná scéna, snímaná s netečnou statičností a zachycující toliko, jak v obraze nepřítomný Mario jen vytrvale a jakoby bezmyšlenkovitě přihazuje další kusy nábytku na zvětšující se hromadu, prozrazuje nával žárlivosti realizovaný ve strojově odosobněném počínání. Ve filmu nalezneme - vedle strhujícího představitele ústřední role - několik vynikajících okamžiků: mimořádně působivá je sekvence, v níž vojenská jednotka vnikne do protilehlého domu. Samotnou akci vůbec nespatříme, odehrává se toliko jako zvuková kulisa, kterou však Mario, jehož v obraze výhradně sledujeme, ani nezaznamená, protože se právě sprchuje. Mezi ohromující výjevy rovněž patří pitva postaršího muže s odervanou částí mozku po zásahu z bezprostřední blízkosti - záhy se potvrdí tušení, že se jedná o svrženého prezidenta Allenda, aniž se rozřeší, zda spáchal sebevraždu, nebo byl popraven.

Český trailer filmu Post Mortem Působivá je rovněž vizuální složka, zdůrazňující ošuntělost prostředí jak různých pracovišť či Mariova bytu, tak pouličních scenerií. Kameraman Sergio Armstrong každopádně přispěl k emočně působivému zpodobnění výlučných událostí, zobrazených přitom všedně a bezmála nezúčastněným pohledem. Post Mortem se tak povznáší nad pouhý záznam událostí, v příběhu člověka nedotčeného ustavičnou blízkostí smrti se dotýká hranice podobenství a částečně může připomenout český film s podobně výlučným hrdinou - Spalovače mrtvol.