Když diváci masově prchají z kinosálu, důvodem bývá to, že promítaný snímek je tragicky špatný, drasticky násilnický, strašlivě sprostý nebo jde o umění jako řemen. U Stromu života jsem si musel vzpomenout na školní návštěvu představení Plechového bubínku, kde jsem před zbabělým úprkem také přispěl k veřejné zábavě vykřiknutím několika rádobyvtipných hlášek do publika. Budiž mi omluvou, že jsem byl nezletilec a nevěděl, co činím. Nicméně něco podobného, v ideálním případě jen exodus diváctva, vás nejspíše čeká v průměrném multiplexu. Mainstreamové publikum prostě ještě není připraveno na to, že nový film s Bradem Pittem bude "tak moc" art. Vyzkoušeno na vlastní kůži v Amsterdamu, a to ani multiplex nebyl. Kdyby totiž ti lidi znali jméno Terrence Malick, dvakrát by návštěvu snímku cestou z nákupů zvážili. Filmový samorost, o kterém nikdo nic kromě jeho pěti filmů vlastně pořádně neví, totiž nedbá na standardní scenáristické či režisérské poučky a příručky a píše a točí si podle svého a hlavně nejspíše pro sebe. Což je v branži, kde se všechno počítá v milionech dolarů, trochu problém. Strom života vznikal jako obvykle problematicky a dlouho (točit se začalo už v roce 2008!), letošní vítězství v Cannes tak muselo být obzvláště sladké. To, že si Malick pro cenu nedošel, je pro něj typické. Je prý dost plachý. Ale dost řečí kolem. Vzhledem k tomu, že jde o dílo tvůrce po šedesátce, překvapí, o jak moc ambiciózní záležitost jde. Leckomu by ke štěstí stačilo jádro snímku, tedy drama o dospívání v jednom americkém maloměstě v padesátých letech, kde se jeden ze tří bratrů zmítá mezi hodnou, ale proto slabou a zranitelnou matkou a nenaplněnými ambicemi mučeným otcem, jehož výchova připomíná vojenskou buzeraci. Malick nepotřebuje žádné složité zápletky, toto intimní a místy velmi bolestivé vyprávění pojímá jako sled hořkosladkých scén, které sledují vývoj nejstaršího syna Jacka, jeho cestu od dětské nevědomosti k poznávání sebe sama, dobra i zla a následnému smiřování se s tím, že se v něm perou povahy obou rodičů. Toto silné téma by na jeden komorní film vystačilo, ale autor ho otevírá ještě více už v úvodu odehrávajícím se v šedesátých letech, kdy se matka s otcem dozvídají o tom, že prostřední syn R. L. padl ve válce. Prostřihy do současnosti na Jacka (Sean Penn) naznačují, že ten se se smrtí bratra doposud nesmířil. Celý snímek lemují voiceovery hlavních postav, promlouvajících k sobě i k bohu ve snaze pochopit a vyrovnat se s bolestí, ztrátou. Malick jedinou možnou útěchu spatřuje ve víře. Víře v to, že jednou se někde všichni se svými milovanými zase setkáme. Člověk může jen spekulovat, jak moc osobní je toto téma pro Malicka, vzhledem k tomu, že v oněch padesátých letech byl ve věku těch kluků. To ale zdaleka není vše. Nejodvážnějším krokem je zarámování celého snímku mezi nic menšího, než je vznik a zánik celého světa. Jakoby drama průměrné americké rodiny mělo rezonovat s celým vesmírem. Ani Kubrick ve snímku 2001: Vesmírná Odysea neměl takové skoky v čase, natožpak dinosaury. Buď vás to okouzlí, nebo se budete smát a dojdete k definitivnímu rozhodnutí, že už jste viděli opravdu dost. Strom života je bez ohledu na všechno filozofování a duchovno i nepopsatelně silný estetický zážitek. Režisérova metoda natočení obrovského množství materiálu a následného předlouhého tvarování snímku ve střižně slavila úspěch především v lehkosti, s jakou jsou vylíčeny scény dospívání hochů a diametrální odlišnost jejich vztahů s matkou a otcem. Rozpohybovaná ruční kamera má schopnost zachytit silně události zdánlivě nedůležité a přitom zásadní pro vylíčení atmosféry. Výjevy vesmírné jakoby zase představovaly nějaké abstraktní výtvarné dílo. Přírodomilec Malick záběry ze současnosti umísťuje zásadně do chladně hypermoderních odlidštěných budov, zatímco minulost nabízí spousty poetických scén v přírodě či útulném domově. Řekl bych, že nikdo jiný neumí takto láskyplně natočit pohybující se záclony v průvanu nebo tradiční šplíchání vody hadicí na dvorku před domem. Mohlo by se zdát, že herci zůstávají někde vzadu za celkovým konceptem a osobou režiséra, ale bez kvalitního castingu dětských představitelů (prostřední syn se filmovému otci strašně podobá) a silných výkonů Pitta (nevím proč, ale trochu mi připomněl Branda) a mně naprosto neznámé Jessicy Chastain by to celé nemohlo fungovat. Desplatův kompaktní soundtrack s prominutím zcela převálcuje Smetanova Vltava, která k montáži rostoucích malých Američanů překvapivě padne. Jestli mi něco úplně nesedí, je to závěr. Nejde o to, že všechny ambice nedojdou naplnění, spíše jen závěrečné setkání na "pláži" působí trochu jako parodie na umělecké snímky. U režiséra s takovou obrazotvorností bych čekal nějaký zajímavější nápad. Snímek jsem viděl dvakrát. Přiznávám, že až napodruhé jsem byl schopen nezvyklou formu plně docenit a vychutnat.

Český trailer filmu Strom života Terrence Malick umí oslovit vstřícně naslouchající publikum, které bude připraveno na netuctový zážitek. Strom života je událost. Film velký, hrdý a nesmírně troufalý. Na druhou stranu nekáže a nutí diváka k účasti, k přemýšlení. A užít si ho může i neznaboh.