Stroj času: Soukromý život Sherlocka Holmese

Padesát let po smrti doktora Johna Watsona (Colin Blakely) je v souladu s jeho závětí otevřena zaprášená plechová krabice obsahující artefakty z vlastnictví jeho přítele Sherlocka Holmese (Robert Stephens) a dosud nezveřejněný rukopis. Doktor Watson v něm slibuje popsat podivuhodný případ tajemné Belgičanky se ztrátou paměti (Geneviève Page) a pátrání po jejím manželovi. Důvodem tak dlouhého informačního embarga je fakt, že případ bezděky odhalil některé dosud neznámé rysy velkého detektiva a viktoriánská Anglie nebyla připravena těmto šokujícím odhalením čelit. Vžijte se na chvíli do kůže producenta Waltera Mirische. Píše se rok 1963 a vy máte za sebou řadu filmových hitů, včetně Někdo to rád horké, Bytu nebo Sladké Irmy. Všechny tyto komedie režíroval Billy Wilder. Ve své produkční stáji máte také Petera Sellerse, z něhož právě Růžový panter udělal mezinárodní hvězdu. Kdyby vám Wilder nabídl, že pro vás zrežíruje Sherlocka Holmese s Peterem O'Toolem v titulní roli a Peterem Sellersem v roli doktora Watsona, to celé jako spektakulární tříhodinový muzikál na způsob My Fair Lady, řekli byste ne? Mirisch řekl ano. A teď si představte, že jste tímtéž Walterem Mirischem o šest let později a svého rozhodnutí trpce litujete. Váš vysněný projekt se natáčí téměř půl roku, místo slíbených hvězd v něm hrají dva neznámí herci a jeden z nich se v půlce natáčení pokusil o sebevraždu. Ututlat to před veřejností vás stálo hodně námahy a pokračovat v natáčení opravdu hodně peněz. Film, který měl být podle vaší objednávky komediálním muzikálem pro celou rodinu, se vám mění před očima v posmutnělé melodrama o gayích. Není divu, že váš distributor (studio United Artists) ztratil důvěru v jeho komerční potenciál. Na vás teď je oznámit režisérovi, že aby svůj opus magnum vůbec dostal do kin, musí ho sestříhat bezmála na polovinu. To je, jak by řekl Sherlock Holmes, problém na tři dýmky. Billy Wilder si Sherlocka Holmese zamiloval už v dětství a myšlenkou zpracovat některý z příběhů Arthura Conana Doylea se intenzivně zabýval od roku 1957. Tehdy si celou věc představoval jako broadwayský muzikál s Rexem Harrisonem v titulní roli. V rámci rešerší znovu přečetl všechny Doyleovy detektivky i rozmanité studie o Sherlocku Holmesovi a časem došel k závěru, že víc než zločiny ho zajímá Holmesova osobnost a především její utajené stránky. Před Soukromým životem Sherlocka Holmese už bylo natočeno přibližně 120 filmů o slavném detektivovi z Baker Street, ale co jsme se z nich dozvěděli o jeho touhách, pocitech a snech? Viděli jsme ho někdy bezradného? Ztrémovaného? V rozpacích? Víme toho dost o Sherlocku Holmesovi jako detektivovi. Co ale víme o Sherlocku Holmesovi jako o člověku? Nepřítomnost žen v životě detektiva dosavadní filmové adaptace obvykle odůvodnily tak, že Holmese a Watsona představily jako usedlé starší pány, kteří mají takříkajíc všechno za sebou a svodům ženského plemene dávno nepodléhají. Vžitá představa, že Doyleovi hrdinové jsou div ne starci nad hrobem, částečně přežívá dodnes. Wilder ale zachoval jejich literární věk přibližně pětatřiceti let, rozhodl se také divákům nezatajovat, že Holmes bere kokain, a objasnit jim důvod jeho nezastírané misogynie. Citový život Sherlocka Holmese vytyčil jako hlavní téma filmu, nadřazené rozplétání jednotlivých případů. Ty měly být čtyři - tři kratší v Londýně a jeden delší ve Skotsku. První tři obsahovaly indicie k řešení čtvrtého a všechny dílčím způsobem odhalovaly člověka pod maskou známé peleríny a lovecké čepice. Výše vzpomínaný střihačský zásah bohužel eliminoval celé tři první případy, úvod s pohřbem doktora Watsona (který byl původně na způsob hrdiny Sunset Blvd. posmrtným vypravěčem příběhu) i flashback ze Sherlockových studijních let, údajně obsahující zásadní informace o příčině jeho odporu k ženám. Z původní, téměř třiapůlhodinové stopáže bylo vystřiženo přibližně 45 minut, pro potřeby pozdějšího televizního uvedení dalších cca 25. Příběh kupodivu dává smysl i navzdory těmto drastickým zásahům; režisérův hlavní záměr, vytyčený už názvem, ale povážlivě utrpěl. "Podle mé teorie," vzpomínal po letech Wilder, "byl Holmes gay, ale nepřiznal to nikomu, snad ani sám sobě. Kokainem si kompenzoval svou frustraci." Jak prosté, milý Watsone! Tento výklad dával odpověď na vtíravou otázku, proč relativně mladý muž žije pět let v jednom bytě s jiným mladým mužem a proč mu dává přednost před dámskou společností. Pomyslným imperativem "nikdy nevěř ženě" se řídil už literární hrdina, Wilder jen nabídl možné vysvětlení. Latentní homosexualita byla východiskem jeho pojetí Holmese a film se jí v náznacích zabýval napříč celým dějem. Podobně jako Jack Lemmon v Někdo to rád horké čelil v převleku za ženu svodům postaršího milionáře, Holmes se zas a znovu dostával do situace, kdy nevystačil s intelektem a bránil se atakům citů, které nedokázal opětovat. Jedinou takto pojatou sekvencí, která přežila sestřih, zůstal fragment jednoho z eliminovaných kratších případů. Holmes je anonymně pozván na představení Labutího jezera a teprve na místě se dozví, že jeho úkolem není rozkrýt pozadí zločinu, ale stát se otcem dítěte stárnoucí ruské primabaleríny, která "nevypadá na 39, protože je jí 49". Po zjištění, že nebyl její první volbou, ale "Tolstoj je příliš starý, Nietzsche příliš německý a pro Čajkovského nejsou ženy jeho šálkem čaje," Holmes neochotně připustí, že Čajkovského případ není ojedinělý a že jeho vztah s doktorem Watsonem to dokládá. Scéna v divadelním zákulisí, kde nicnetušícího Watsona svádí skupina tanečníků, i jeho následná hádka s Holmesem jsou velice vtipné momenty (Doktor Watson: "Snad nejsem příliš troufalý, když se zeptám - byly ve vašem životě nějaké ženy?" Sherlock Holmes: "Odpověď zní... ano. Jste příliš troufalý."), ale celá tato epizoda zůstává ve filmu osamocena. Lapidárně řečeno, transparentní tvrzení "Sherlock Holmes je gay", které odůvodňovalo jeho další jednání, výsledný sestřih změkčil na "Sherlock Holmes by mohl být gay, ale nejspíš se na to jen vymluvil". Ze slibu natočit muzikál se Wilder časem vyvázal, o účasti Petera Sellerse po neblahé zkušenosti s komedií Líbej mě, hlupáčku (kde ho musel po neustálých konfliktech přeobsadit) nemohla být řeč a Peter O'Toole se odmítal zavázat k účasti na filmu, který stále nemá definitivní scénář. Zatímco Walter Mirisch si trhal vlasy, režisér si prosadil obsazení Roberta Stephense a Colina Blakelyho jako Holmese a Watsona. Etablovaní divadelní herci se do té doby objevili ve vedlejších rolích několika britských filmů, ale v zámoří je nikdo neznal. Robert Stephens byl typově dobrou volbou, ale naneštěstí procházel osobní krizí a řešil ji nebezpečnou kombinací - hrstí prášků na spaní zapíjenou alkoholem. Jeden z těchto excesů málem nepřežil a přerušené natáčení mělo významný podíl na překročení rozpočtu a neblahé pověsti filmu jako rizikového podniku. Mirisch je dodnes přesvědčen, že kdyby trval na původním obsazení, měl by na kontě další hit. Billy Wilder po vidění okleštěné verze krypticky poznamenal, že působí zdlouhavějším dojmem než ta původní, a americké publikum mu svým nezájmem dalo za pravdu. Do roku 2000 film vydělal pouze 1,5 milionu dolarů, což byl při rozpočtu kolem 10 milionů průšvih jako hrom. Návštěvnost a spokojenost jsou ale dvě různé hodnoty a vězte, že i přes krkolomné okolnosti vzniku film stojí za vidění. Sestřih sice narušil jeho vnitřní dynamiku, ale neztupil ostrovtip dialogů a nepošpinil krásu výpravy. Hudba Miklóse Rózsy (který se ve filmu také mihne jako dirigent Labutího jezera) filmu propůjčila zvláštní romantické kouzlo a z každého detailu je znát Wilderův nezvykle pokorný vztah k doyleovskému univerzu. Jeho záměrem nebylo Sherlocka Holmese parodovat. Nabídl jen odlišný úhel pohledu na postavu, která se tou dobou potýkala s poněkud stereotypním pojetím přechytralého suchara bez špetky vtipu.

Soukromý život Sherlocka Holmese má své zapřísáhlé příznivce (mezi jinými i autory populární modernizace BBC Sherlock, kteří se jím podle vlastních slov nechali inspirovat v pojetí vztahu Holmese k Watsonovi), a ti přirozeně doufali, že vydání na DVD jim umožní konečně film spatřit v původní podobě. Naneštěstí se ukázalo, že vystřižené pasáže se nedochovaly kompletní. Jako bonusy na disku z roku 2006 byly uvedeny dva ze tří vystřižených případů - jeden pouze jako obraz beze zvuku a druhý jako zvuková stopa bez obrazu. V Česku byl film dosud uveden pouze s ohavným dabingem v televizi a zanedlouho bude k vidění v rámci Wilderovy retrospektivy na Letní filmové škole.