Rok co rok, vždy na začátku školních prázdnin, se jindy poklidné lázeňské město Karlovy Vary promění v rušný, životem tepající a bzučící úl, kde si všichni milovníci filmu dávají dostaveníčko mnohdy až do časného rána. Ve městě snad ani není někdo, kdo by pochyboval: 46. MFF Karlovy Vary je v plném proudu a my vám jeho atmosféru zprostředkováváme mimo jiné i zápisníkem Lindy Ondruškové. Již poněkolikáté je ve Varech v sekci Horizonty možné zhlédnout novinky slavných evropských tvůrců, kteří s nimi sklízejí úspěchy v Cannes, Berlíně či Benátkách. Horizonty si sice nesou malinké stigma kontroverze, neboť přivážet filmy z jiných (větších, známějších) festivalů není zrovna košer, na druhou stranu přináší tato sekce přesně ty filmy, které touží všichni vidět. Většina z nich sice jde i do běžné distribuce, ale proč čekat, že? Já jsem si přesně takhle ulovila novinku vynikajícího německého režiséra Wima Wenderse Pina, jež vypráví o talentované německé choreografce a tanečnici Pině Bausch. O snímek byl velký zájem, fronta pro zájemce bez lístků byla před Kinem Čas už hodinu před představením pěkně dlouhá! Poslušně jsem se do ní zařadila (lístky se v rezervačním systému den předem prakticky nedaly sehnat) a vystála si ji až ke dveřím, kde nás měli pouštět. Těsně přede mnou ale chlapík naše pouštění utl s tím, že už je plno a navíc dochází brýle (film byl natočen ve stereoskopickém formátu 3D). Vypadalo to úplně beznadějně. Nakonec jsem si ale s pár dalšími u hlavních dveří vyžebrala vpuštění - pár volných sedadel se přece ještě jen našlo. To by zkrátka nebyly Vary... V pět odpoledne jsem pak rychle běžela na Master Class s Janem Hřebejkem, kterou pořádal časopis Reflex. Jak jinak, i na známého a oblíbeného českého režiséra bylo pěkně plno. Rozhovor vedla Darina Křivánková a i když trval lehce přes hodinu, utekl jako voda. Možná i proto, že Jan Hřebejk dovede o svých filmech, tvůrčím procesu, dlouholetém přátelství s Petrem Jarchovským či problémech s financováním velice poutavě vyprávět. V rozhovoru Jan Hřebejk zavzpomínal na svůj první celovečerní film Šakalí léta: "Šakalí léta byl v zásadě docela úspěšný film. Na prvním ročníku Českých lvů posbíral pět cen a do kin na něj přišlo půl milionů diváků. Neprodal se ovšem nikam do zahraničí. Ono totiž přeložit třeba jen texty písniček tak, aby vyzněla jejich ironie typická v českém prostředí, není docela dobře možné. Komerčně to tedy nebyl žádný úspěch. A my (pozn.: Jan Hřebejk a Petr Jarchovský) jsme okamžitě získali pověst tvůrců, kteří se komerčně nevyplácí." Pak se ale řeč stočila k Pelíškům, které již komerčně úspěšné byly - jen do kin na ně přišel milion diváků: "Ona ale ta první verze scénáře, která byla hotová již v roce 1994, byla vlastně úplně o něčem jiném než nakonec film, který šel později do kin. My jsme se víc zaměřili na ty mladé, podobně jako tomu bylo u Šakalích let. Jenže nikdo nám na film nechtěl dát peníze. No a pak nás napadlo požádat o posudek Jiřího Menzela. To, co do něj napsal - že by to jednou mohl být dobrý film - se mi tenkrát vůbec nelíbilo a byl jsem i docela naštvaný. Poradil nám, ať se na mladý vykašlem a zaměříme se na ty táty. Nejenže tak bude film lepší, ale bude i pětkrát levnější. Moc dobře se mi to tedy neposlouchalo, ale nakonec jsme dali Jirkovi za pravdu, a tak vznikly Pelíšky." Na konci minulého tisíciletí hvězda mladých tvůrců rychle stoupala. Po komerčním úspěchu přišel i úspěch tvůrčí - další film Musíme si pomáhat získal nominaci na Oscara. "Scénář k filmu byl ale hotový ještě před Pelíšky. Petra Jarchovského totiž štvalo, že mu všichni říkali, že neumí napsat story. Že všechny jeho dosavadní scénáře byly mozaiky. Takže Petr sedl a napsal Musíme si pomáhat. Je to vlastně jediný Petrův scénář, na kterém jsem se nepodílel. Zároveň ho považuji za Petrovu nejlepší práci. Na Musíme si pomáhat jsme dokonce dostali grant, ačkoli jinak máme pověst komerčních tvůrců, kterým není třeba pomáhat." Když už byla řeč o Petru Jarchovském, zabrousila Darina Křivánková i do tohoto tématu: "S Petrem se znáte již od gymnaziálních let. Spolupracujete spolu přes dvacet let. Kdy jste se vy dva vlastně rozhodli, že budete filmaři?" Jan Hřebejk: "Ve třetím ročníku gymplu jsme já, Petr a ještě jeden náš spolužák Dan Wlodarczyk, který tady ve Varech měl před pár lety v soutěžní sekci Na východ od západu svůj film Indián a sestřička, šli do kina na Vávrův film Romance pro křídlovku. Ten nás úplně ohromil. A pak jsme se my kluci začali předhánět, kdo toho uvidí víc." Otakar Vávra pojí Jana Hřebejka také s Emirem Kusturickou. Ten je jedním z nejvýznamnějších Vávrových žáků a na svého učitele nedá dopustit. Dokonce jej pozval i do své vesnice Drvengrad, kterou si pro sebe zbudoval. Vzhledem ke svému vysokému věku ale Vávra odmítl. To Hřebejk a Jarchovský Kusturicu v Drvengradu již navštívili, i když si Jan Hřebejk posteskl, že jim Kusturica nenabídl dopravu soukromým vrtulníkem, jako to nabídl třeba Nikitu Michalkovi. Na závěr došlo i na otázku ohledně tvůrčího procesu: "U většiny našich filmů začínáme u postav. Na začátku není žádné určení žánru či doby, ve které se to bude odehrávat. To přichází až v rámci procesu. Naše postavy jsou inspirované skutečnými lidmi, málokdy je to ale přímá inspirace. Většinou jsou to spíš kompilace. Tak třeba vznikla i postava Marcelky ve filmu Kráska v nesnázích. Postava Jiřího Schmitzera byla zase inspirována despotickým strýcem Petra Jarchovského. V našich filmech je rodina často v centru pozornosti". A jak snáší režisér kritiku? "Kritika není určena režisérům, ale publiku. Když vychází recenze či kritiky k mému filmu, který jde zrovna do kin, programově se jim vyhýbám. Mentálně se s nimi totiž míjíte, protože z toho filmu jste upřímně spíš unaven a po několika náročných měsících práce na něm ho máte plný zuby. Pochvalná kritika vás sice samozřejmě potěší a špatná rozladí, ale režisérovi zkrátka nepřísluší komentovat recenzenty." Jan Hřebejk nyní chystá tři projekty - nejambicióznější z nich je dle jeho vlastních slov adaptace knihy o vile Tugendhat. S Petrem Jarchovským pracují také na vlastním textu s pracovním názvem Líbánky a uvažuje se i o opětovné spolupráci s Michalem Vieweghem, podle jehož Povídek o manželství a sexu vznikl film Nestyda. Režisér stihl ve Varech i několik filmů: "Mně osobně se velice líbil film Habemus Papam. Pokud jste tu na depky, tak na ten film nechoďte. Ale jestli se chcete nechat příjemně pobavit chytrým filmem, tak Habemus Papam můžu opravdu doporučit. Mám také moc rád filmy Elii Kazana, takže jsem si nemohl nechat ujít snímek Dopis Eliovi, kde jeden velký tvůrce (pozn.: Martin Scorsese) vzdává hold jinému velikánovi. A... to je protentokrát vše. Už běžím zase na další filmy, výstavu a koncerty. Škoda, že má festival ve Varech jen devět dní... Nasát karlovarskou atmosféru můžete i z dalších našich článků věnovaných 46. MFF Karlovy Vary, které najdete zde.