Přemýšleli jste někdy, co se s vámi stane, až zemřete? Je to celkem jednoduché: zasahující lékař zkontroluje vaše zornice a puls, koroner podepíše úmrtní list a za chvíli už si pro vás přijede velká dodávka. Než se nadějete, ležíte na bílém keramickém stole ve sklepení pod bílým světlem zářivek, pohřebák si vedle vás brousí všechny svoje hrůzostrašné stříbrné nástroje (ale vám už je to jedno, protože jste mrtví a nic necítíte) a pokud je jím náhodou Eliot Deacon (Liam Neeson), tak si s vámi začne povídat. A právě na tohoto majitele pohřebního ústavu narazila i Anna (Christina Ricci), mladá slečna znuděná svým životem a věčnými hádkami se svým přítelem. Samozřejmě ho potkala (pohřebáka, ne přítele) na zmíněném stole, modrá, s velkou dírou v hlavě i břiše a přesvědčená, že je stále naživu. Měla ale obrovské štěstí, že se dostala zrovna do péče Eliota, protože ten má zvláštní dar – je jakýmsi novodobým Charónem, který slyší mluvit duše mrtvých a své zesnulé zákazníky připravuje na definitivní odchod na onen svět. Anna se ale zdá být vytrvalejším odpůrcem než průměrná mrtvola a se svojí smrtí se nehodlá smířit tak snadno a bez boje, stejně tak její téměř snoubenec Paul (Justin Long). Eliot sice působí na první pohled jako důvěryhodný, empatický a milý profesionál (zdráhám se použít slovo „člověk“ z několika důvodů), nicméně několik jeho činů postupně přináší další a další otázky o tom, kým vlastně doopravdy je. Drží zdrogovanou Annu ve sklepení proti její vůli šílený psychopat, nebo všechno, co dělá, dělá opravdu jen pro dobro zesnulých díky svým nadpřirozeným schopnostem? Celý film stojí a padá s postavou Eliota Deacona, a tedy i s výkonem Liama Neesona, kterému uvěříme jak soucitného funebráka, tak psychopatického vraha. Je to muž mnoha tváří a jeho obsazení do této role bylo velkou výhrou castingu. Dovedu si představit jen málo jiných herců, kteří by stejně dobrým způsobem dokázali přitáhnout moji pozornost k tak rozporuplné a nevyzpytatelné postavě a nechali mě téměř do konce filmu na pochybách, kým vlastně doopravdy je. Své místo mezi hollywoodskou elitou si upevnila i Christina Ricci, která sice vypadá stále na patnáct, ale Neesonovi je zde výbornou hereckou partnerkou. Mladá režisérka polského původu Agnieszka Wojtowicz-Vosloo debutovala před devíti lety krátkým filmem Pâté. Její první celovečerním snímek bych snad mohla přirovnat k Šestému smyslu pro jeho podobnou duchařskou atmosféru (což bylo to, co mě na tomhle filmu nejvíc zaujalo) nebo trochu i k Zemeckisovu Pod povrchem.. Je to mix hororu, dramatu o smrti, duši a životu poté, ale z velké části také psychologický thriller s pečlivě budovanou temnou atmosférou, které výrazně pomohla skvělá kamera Anastase N. Michose a dokreslují ji minimalistické tóny soundtracku Paula Haslingera. Aby ale zbylo místo i na negativa – právě kombinace mnoha žánrů, lehká roztříštěnost děje, který si chvílemi i protiřečí, je nakonec tím, co mi na filmu vadilo nejvíc. Nebylo nutné se dostávat k cíli přes tolik odboček, protože pointa je podle mě divákovi, který alespoň průměrně používá mozek, zcela jasná. Bohužel ale i trochu předvídatelná, takže posledních pár minut napětí slábne a my jen čekáme kdy se stane to, co se stát musí. Snímek nepřináší prakticky nic nového, všechno už jsme někde viděli: tajemného kluka, který vidí mrtvé lidi, šíleného snoubence, který nevěří, že je jeho dívka mrtvá, i podivné funebráky s neznámými úmysly. Ale to vůbec nevadí. Film i přesto jako celek nakonec působí dostatečně svěže a neotřele.

Originální trailer filmu After.Life Pokud vás stejně jako mě napadla otázka, proč nebyl film s tak silným obsazením nasazen v širší distribuci, tak váz zklamu, ale odpověď jsem nenašla. Premiéru v listopadu 2009 na filmovém festivalu AFI Los Angeles následovalo uvedení v kinech až v dubnu následujícího roku, a to ve velmi omezené podobě 41 kopií (pro srovnání – Román pro muže byl minulý týden nasazen v 61 českých kinech) a vysloužil si rating R (pod 17 let přístupno jen v doprovodu rodiče) pro nahotu, znepokojivé záběry, jazyk a lehkou sexualitu. Agnieszka Wojtowicz-Vosloo natočila poctivý duchařský film smíchaný s psychologickým thrillerem, ve kterém dialogy nešustí papírem a který k navození tísnivé atmosféry nepotřebuje hromadu digitálních triků. Vystačí si s vhodným make-upem, správným nasvícením a sugestivními herci. S rozpočtem pod pět miliónů dolarů nám ukázala, že poctivé řemeslo stále funguje a dá se pomocí něj natočit dobrý film (i když ne vždy na sebe dokáže vydělat, bohužel). Tohle je podle mě cesta, kterou by měla pokračovat i nadále a já se budu těšit, s čím nás překvapí příště. Její prvotina za zhlédnutí rozhodně stojí.