Dokumentární rekonstrukce nedávné tragédie, která zasáhla celou slovenskou i českou společnost, se snaží poskytnout co největší množství informací. Nejen v tom tkví její zásadní problém. Platí tady otřepané: méně je někdy více.
Tragický čin, kdy neznámý muž (později identifikovaný jako Lubomír Harman) vyvraždil na jednom bratislavském sídlišti obyvatele sousedního bytu, otřásla loni na podzim celou česko-slovenskou veřejností. Nikdo nemohl pochopit, proč bezkonfliktní člověk rázem zastřelí sedm lidí a posléze i sám sebe. Náhled na tento čin se snaží poskytnout tzv. dokudrama s prozaickým názvem Devínsky masaker.
Režisérsko-scenáristická dvojice Gejza Dezorz a Jozef Pálenik sama přiznává, že Devínsky masaker je filmem na objednávku. A i když oba mladíci dělali, co mohli, šití horkou jehlou je na něm hodně znát. Informací je v celém případu tolik, že zkrátka není možné je všechny utřídit a rozumně a zajímavě podat. Výpovědi většiny svědků a příbuzných obětí jsou natočeny černobíle, což se jeví jako poměrně dobrý nápad. Tvůrci navíc obraz obohatili záměrnými ruchy, takže někdy máte dojem, že se díváte na archivní záběry.
To je poměrně fajn, ale bohužel dochází k tradičnímu problému - brzy se to okouká, a diváka tak nic nepřekvapí. Oněch svědků a příbuzných obětí je poměrně dost a nešťastné označení způsobí, že se divák brzy přestane orientovat, kdo je vlastně kdo, kdo ke komu patří a o kom se vlastně mluví. To by ale byla ta nejmenší potíž.
Kámen úrazu spočívá v informacích. Ve snaze o "objektivitu" dostává prostor množství lidí a mnoho faktů si dost radikálně protiřečí. Jeden příklad za všechny - Harmanova sousedka popíše muže jako bezkonfliktního samotáře, se kterým nebyl žádný problém. V následujícím záběru je nám komentátorem sděleno, že Harman byl podivín, kterého se bál celý dům. Zároveň se nám celou dobu pokouší říci, že v domě, kde střelba proběhla, nebydleli Romové. Na druhou stranu se ale všichni shodují na tom, že tam docházel jeden Rom, protože tam měl synka (z logiky věci tudíž vyplývá, že někdo s alespoň částečně romskou krví v domě byl). A takových rozporů je dokument plný.
Divák tudíž nemá šanci udělat si nějaký ucelený a na pevných základech stojící názor. Výpovědi některých lidí působí zcela zbytečně a prázdně - slovenský policejní prezident samozřejmě neřekne skoro vůbec nic, podobně je na tom i ministr vnitra, který zase pochopitelně hájí zásah ozbrojených složek a do případu nové světlo rozhodně nevnese. Jediným zpovídaným, jehož si zapamutejete déle než po dobu filmu, je bratr zavražděného romského otce, který je spontánní a vtipný. Další osoby se vám bohužel z hlavy vykouří ještě dřív, než skončí závěrečné titulky.
Nepříliš šťastným nápadem se zpětně jeví snaha dokument oživit o inscenované scény oné tragédie, které nedopadly nejlépe. Angažovaní herci místy dost přehrávají (někdy jsem měl pocit, že se jelo hned "na první dobrou") a vzhledem k minimálnímu prostoru nemají šanci výrazněji zabodovat u diváků. U těchto sekvencí je pak až příliš viditelná snaha být atraktivní za každou cenu, takže se vsází na zpomalené záběry padajících kulek a říznou metalovou / hiphopovou muziku. Vše pak ke vší škodě vypadá až moc televizně a připomene jakoukoli epizodu libovolného moderního českého kriminálního seriálu. To ostatně zřejmě není náhoda, neboť jeden z režisérů se podílel i na populární Kriminálce Anděl.
Sami tvůrci na tiskové konferenci přiznali, že nejčastější výtkou, kterou čtou, je příliš krátký odstup od klíčové události. Musím se k zástupu těchto kritiků přidat, protože Devínskému masakru prostě a jednoduše nadhled a právě zmiňovaný časový odstup (případ byl oficiálně uzavřen až dva měsíce po skončení natáčení!) chybějí. Výsledek je tak bohužel jen příliš chaotickým a povrchním přehledem faktů, ze kterých se nedozvíte vůbec nic nového a názor si také nevytvoříte. Snaha o vytvoření "žánrového filmu" (jak uvedli oba režiséři) se tak minula účinkem.