Habermannův mlýn stojí už 110 let a obývaly ho čtyři generace Habermannů. Tomu poslednímu napsal bohužel osud trochu složitější cestu. Příběh začíná v roce 1938 obsazením Sudet a mapuje osud malého městečka po celou dobu 2. světové války. Ukazuje nejen zvěrstva, která nelze upírat Němcům, ale zaměřuje se také na to, o čem se často mlčí: jak se po válce zachovali Češi. Film se celou dobu poněkud vleče. Zmiňuje a nastiňuje množství témat a příběhů, mnoho z nich se však nerozvine ani nedokončí. Samotný osud Augusta Habermanna mu na námět stačí. Tím, že se Herz dotkne spousty osudů, o kterých se ale více nedozvíme, má však za následek to, že jednotlivé postavy působí povrchně, nerozvinutě, postrádají logiku. Potenciál mnohých z nich zůstal naprosto nevyužit. Vlastně se často ani nedá říct, ke komu patřily nebo proč ve filmu vůbec byly. Je tak hodně těžké se rozhodnout, zda jim fandit, nebo je nenávidět a odsuzovat. To, že je všude propagován skvělý Karel Roden, je pochopitelné. O dost méně to už ale dává smysl ve chvíli, kdy se ukáže, že Roden hlavní postavu nehraje, přestože je jedním z mála dobrých herců a tahounů tohoto snímku. Nevýrazný Mark Waschke to totiž není ani omylem. Taky je vzhledem k důležitosti postavy dost nezapamatovatelný a tak nějak bez charakteru. Snaží se být spravedlivý, zachránit mnoho lidí, zároveň ale jako by mu Němci vlastně nevadili. Ve chvíli, kdy uhodí svou ženu, působí navíc velmi nepřirozeně. Nutno říci, že tyhle nedostatky jsou z velké části způsobeny dabingem, který se opravdu nepovedl. Zvlášť nápadné je to u Stumbahnführera Koslowského, který náhle z němčiny přejde do nepochopitelně příšerně nadabované pseudočeštiny se špatnou snahou o německý akcent. Přitom právě Ben Becker, který Koslowského hraje, je výborný a nedalo by se mu vytknout téměř nic. Janu Habermannovou hraje krásná Hannah Herzsprung, jedna z těch povedenějších postav filmu. A zmínit musím ještě menší roličku Oldřicha Kaisera a také skvělého Jana Hrušínského. Téma je zvoleno skvěle. Pro mnoho Čechů je to, že se sami po válce chovali mnohdy hůř než Němci, věc stále citlivá a nevyslovitelná. Na rozdíl od německých zločinů se téměř neobjevuje. To je to, co tento snímek drží nad vodou. Zvláště pak lynčování v závěru a opravdu brutální chování davu, který se rozhodl se mstít. Kdyby však Juraj Herz nenacpal všechny emoce, které film obsahuje, jen do poslední půlhodiny, ale i někam jinam, byl by to skvělý film, který by se vyrovnal třeba loňskému Protektorovi. Bohužel se tak nestalo. Habermannův mlýn je vlastně takové čekání na povedený konec. Osmdesát minut nudy, kterou vám vynahradí až závěr. A že by snad přinesl milovníkům filmu něco nového? To se taky nedá říct. Pokud od podzimní návštěvy kina čekáte hodně, nejspíš budete odcházet zklamáni. V televizi se bude snímek vyjímat jednoznačně lépe. Pokud vám ale stačí skvělý Karel Roden, dobře zvládnuté filmové řemeslo a sdělení, které by nemělo být zapomenuto, nelze jinak než doporučit.