V roce 2009 se na filmovém poli urodila spousta lahůdek, které sice bodovaly na mezinárodních festivalech nebo u Americké filmové akademie, z nějakého záhadného důvodu nedoputovaly do českých kin. Jednou z nich je Crazy Heart, jenž si z oscarového klání celkem odnesl dva plešounky ze tří možných: za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli pro Jeffa Bridgese a za nejlepší filmovou píseň. Nominaci neproměnila Maggie Gyllenhaal v hlavní ženské roli. U nás byl film prezentován na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, kde patřil i díky přítomnosti režiséra Scotta Coopera k ostře sledovaným titulům. Proto překvapí, že se na rozdíl od jiných karlovarských snímků plátnům našich kin vyhnul. Minout jej by byla docela škoda. Bad Blake (Jeff Bridges) je stárnoucí countryový kovboj, kterému na světě zbyly poslední tři kamarádky – jeho kytara, stará dodávka Bess a flaška levné skotské. S nimi obráží mizerné pajzly na středozápadě, kde je pro své nejvěrnější fanoušky stále ještě hvězdou. A právě v jednom z těhle bezejmenných lokálů na nekonečné cestě nikam potká Bad svobodnou mámu a místní novinářku Jean (Maggie Gyllenhaal). Ona a její malý syn Buddy se pro Bada stávají novou rodinou. Tou, na kterou si on zatím nikdy nenašel čas. Dokáže si ale Bad dát svůj život do pořádku nebo už mu definitivně protekl mezi prsty? Crazy Heart je typickým zástupcem amerických indie filmů. Jeho hrdiny lze jen stěží považovat za příkladné, o to více jsou však divákovi bližší a tím silněji nás jejich osud dokáže zaujmout. Svým námětem Crazy Heart nejvíce připomíná jiný indie opus – Wrestlera Darrena Aronofského, jenž opět vrátil do hry Mickeyho Rourka. Ač se oba filmy odehrávají v docela odlišných prostředích, spojuje je vyprávění o stárnoucím chlápkovi, který až příliš pozdě přichází na to, že svůj život zbytečně promrhal a že získat zpět ztracené blízké není jednoduché. Přestože je Crazy Heart filmem zdařilým, svému staršímu bráškovi se přece jen vyrovnat nedokáže. Jeho příběh nijak zvlášť nepřekvapí; nepřináší nic výjimečného, co by v divákovi rezonovalo ještě dlouho po skončení titulků. Je to zkrátka obyčejná story, která by se mohla stejně tak odehrát u Berounky jako u Colorada. Film byl natočen podle předlohy amerického novelisty Thomase Cobba. Ten se narodil a vyrostl v Arizoně a jak sám říká "svůj vztah k poušti promítl do všech svých knih". Tento vztah, tuto syrovou pachuť amerického středozápadu se začínajícímu režisérovi Scottu Cooperovi podařilo s pomocí hudebního doprovodu a kamery snímající úchvatné přírodní scenérie Nového Mexika vystihnout na plátně dokonale. Hudební doprovod nesmí být opomenout. Nejsem nijak zvláštním milovníkem ani znalcem country, ale tady se výběr hudby i díky spolupráci s vynikajícím písničkářem a hudebním producentem T-Bone Burnettem více než povedl, což ostatně dokazuje i Oscar pro Burnetta za titulní píseň The Weary Kind. Soundtrack je vůbec nabitý chytlavými melodiemi, které má člověk tendenci broukat si i několik hodin po skončení filmu. Některé z písniček dokonce nazpíval sám Bridges, a to tak, že pokud by se rozhodl skoncovat s hereckou kariérou, jako country zpěvák by se rozhodně neztratil.

Originální trailer filmu Crazy Heart Posledním důvodem, proč stojí za to film zhlédnout, je herecké obsazení. Jeff Bridges je i v šedesáti ve vrcholné formě, působivost filmu z velké části stojí právě na jeho výkonu. Ostatní, byť rovněž výborní, jsou spíše odsunuti do pozadí, což platí snad nejvíce pro Maggie Gyllenhaal. Obzvlášť zajímavým překvapením pro mě byl Colin Farrell v menší roličce zástupce mladší country generace – pro něj poměrně nečekaná proměna. Za zmínku stojí i Robert Duvall, který si kromě role Badova starého bracha střihl také produkci filmu. V celkovém součtu mohu film Crazy Heart vřele doporučit. Není sice dokonalý a nezapíše se pravděpodobně do zlatého fondu světové kinematografie, čas s ním strávený ale rozhodně nebude promarněný.