Obě autorky mají společné, že píší "sociologické detektivky" (osvětlení žánrového adjektiva zde), které si jednak pohrávají s časovým uspořádáním událostí a střídají hlediska odvisle od potřeby zatajit či prozradit důležité informace, jednak je pro ně ona ústřední záhada pouze záminkou k prozkoumání určitého společenského tématu. Moriarty je na rozdíl od Flynn (Zmizelá, Temné kouty, Ostré předměty) čtivější, čemuž napomáhají opravdu velmi krátké kapitoly, doslovnější, protože má potřebu ve vyprávění vše uzavřít a společenské přesahy převádět z implicitní do explicitní roviny, a formálně méně hravá, jelikož se drží strategie "budoucí rovina funguje jako komentář k dění v minulé". Její ambiciózní brak s řadou témat a motivů (problém matek samoživitelek, viktimizace, slutshaming, znásilnění, domácí násilí, biologická předurčenost vs. vliv sociálního prostředí na vývoj jedince, síla ženského přátelství) si navíc může dovolit vše sjednotit při literárně okázalém odhalení.Adaptace Sedmilhářek pro potřeby mini-série přizpůsobuje víc než čtyřsetstránkový román televiznímu médiu a jeho potřebám serializovaného vyprávění. Zatímco Moriarty byla v rámci recenzentské zkratky výše srovnávána s Flynn pro poukázání na sdílené používané postupy a na nedostatky předlohy, sedmidílný pořad bývá v jiných textech přirovnáván k Zoufalým manželkám. Komparace je to ale ryze povrchní, protože podobnost je čistě tematická (co skrývají ty dokonalé domky?), nikoliv vypravěčská či stylistická.
"Zoufalky" mají divácky distancující a satirický, vševědoucí - ovšem informaci o důvodu smrti dlouho zamlčující - komentář mimo obraz od mrtvé postavy, jejich styl je neviditelný. "Lhářky" vkládají komentáře z budoucí roviny do té přítomné a obsahují subjektivní vize od vzpomínek po mentální projekce, přepínají mezi několika více či méně subjektivizovanými hledisky, jejich styl je naopak okázalý, když vytváří řadu různých - mnohdy podvratných - návazností mezi záběry i časovými rovinami. Vyčnívá zejména pilotní a pátá epizoda. V první se prostříhává mezi několika vpřed se odvíjejícími časovými rovinami: 1.) přítomná, v níž se seznamujeme s postavami žijícími maloměšťácký život točící se kolem rodin a dětí; 2.) budoucí, v níž na školní benefiční akci došlo k vraždě/neúmyslnému zabití a v níž policie dává prohlášení do médií; 3.) výpovědi svědků a svědkyň, jejichž funkcí je poskytovat různé pohledy a glosy na dění v přítomné rovině plus podněcovat tvorbu hypotéz ohledně incidentu na školní akci. (Nechme pro teď stranou vzpomínky, projekce a záblesky budoucího dění u Jane.)
Namísto jejich rázného oddělení (ostrým střihem, titulkem orientujícím v čase apod.) jsou ovšem velmi hladce spojovány návaznostmi (grafickými i zvukovými či hudebními), které mohou být zrádné. Jeden svědek řekne, že "kdyby neupadla, tak nikdo neumřel", což je prostříháváno se scénou, v níž Madeline klopýtne kvůli podpatku. Je zodpovědná?, ptáme se na základě této spojitosti. Jindy se zase z budoucí večírkové roviny přesuneme do té současné jednak prostřednictvím stejné postavy (Celeste), jednak za pomocí stejné přemosťující skladby s textem "I´m a victim of loving you", která může být jak vyjádřením myšlenkových pochodů, tak komentářem k osudu ex-právničky ve zlaté klícce. Pátá epizoda zase vytváří spojnice mezi několika ústředními postavami v montážních sekvencích, které jsou mnohdy kontrastní. Nejprve před úvodními titulky vidíme Madeline, Celeste, Jane a Renatu, jak sní či vzpomínají na moment, kdy chtěly někoho zabít či měly noční můru o své vlastní smrti. Následně je v kratší montáži vidíme jako milující matky loučící se se svými dětmi před školou. Každá z nich má důvod k vraždě (či sebeobraně), každá může být obětí. Kdo z nich to bude a proč? Prolínání a střídání několika hledisek a nově i mentálních projekcí navíc epizodu odlišuje od ostatních, v nichž byly subjektivní vize soustředěny především na Jane.
Mini-série se v tomto odlišuje od předlohy, protože v ní byla strategie jednotná, nikoliv jako u HBO pořadu proměnlivá. A zatímco kniha motivy a témata rozvíjela průběžně napříč kapitolami od začátku až do konce, neměla žádnou kapitolu soustředěnou na jedno převládající téma či motiv, jako je tomu u epizod Sedmilhářek. Zmiňovaná "pětka" se například dominantně zabývá sexuálním životem v manželstvích (Celeste, Madeline...) a vypořádání se žen (Jane, Celeste) s agresorem. Navzdory tematické sevřenosti každého dílu první, pátý a sedmý ční nad ostatními, protože proměňují své narativní strategie (tři časové roviny u první, subjektivní hlediska u hlavních postav v páté epizodě), které u Moriarty zůstávaly jednotné.
Možná proto tak problematicky vyznívá závěrečné rozřešení a epilog, přestože mini-série je mnohem více náznaková a ve výsledku ambivalentní, než je tomu u románu, ve kterém se odhaluje zpětně motivace a minulost u jedné ženské postavy a uzavírá se linie vyšetřování. Zatímco v knize se vše sběhlo do jednoho bodu a od něj se vše dořeklo, v televizi to najednou působí, že se věc komplexní redukovala na závěrečné profeministické poselství s heslem "girl power".
Jako kdyby ta okázale melodramatická metafora se skaliskami, do kterých naráží peřeje vody, nabyla doslovné podoby pevných a stabilních žen, které se vypořádají s životními otřesy způsobenými muži. Idylka je ovšem zdánlivá, protože jak něco druhým i sobě nalhávají dospělé matky, tak pak jednají jejich děti, které v tom jsou s nimi. Přece jenom v titulkové sekvenci před kamerou hrají role podobně jako dospělí na maškarním večírku a v epilogu působí a mají působit jako semknuté společenství. A vždycky je někdo, kdo sleduje z povzdálí (třeba dalekohledem) a může si všimnout ztrápeného viníka či "vinice" a celou malou velkou lež malých i velkých odhalit.
Zatímco pro román Liane Moriarty platilo, že je "Gillian Flynn po spoustě cosmopolitanů", pro televizní mini-sérii je víc než povrchní srovnání se "Zoufalkami" vhodné kvalitativní přirovnání, že "(Sedmilhářky) jsou jako Fincherova Zmizelá". Adaptace lepší předlohy, protože formálně nápaditější a svou nejednoznačností na samém konci provokativnější. Výsledné hodnocení vedle mírné nevyrovnanosti epizod sráží ještě dvě věci.
Upoutávka na Sedmilhářky (2017)
Mini-série se v tomto odlišuje od předlohy, protože v ní byla strategie jednotná, nikoliv jako u HBO pořadu proměnlivá. A zatímco kniha motivy a témata rozvíjela průběžně napříč kapitolami od začátku až do konce, neměla žádnou kapitolu soustředěnou na jedno převládající téma či motiv, jako je tomu u epizod Sedmilhářek. Zmiňovaná "pětka" se například dominantně zabývá sexuálním životem v manželstvích (Celeste, Madeline...) a vypořádání se žen (Jane, Celeste) s agresorem. Navzdory tematické sevřenosti každého dílu první, pátý a sedmý ční nad ostatními, protože proměňují své narativní strategie (tři časové roviny u první, subjektivní hlediska u hlavních postav v páté epizodě), které u Moriarty zůstávaly jednotné. Možná proto tak problematicky vyznívá závěrečné rozřešení a epilog, přestože mini-série je mnohem více náznaková a ve výsledku ambivalentní, než je tomu u románu, ve kterém se odhaluje zpětně motivace a minulost u jedné ženské postavy a uzavírá se linie vyšetřování. Zatímco v knize se vše sběhlo do jednoho bodu a od něj se vše dořeklo, v televizi to najednou působí, že se věc komplexní redukovala na závěrečné profeministické poselství s heslem "girl power".
Jako kdyby ta okázale melodramatická metafora se skaliskami, do kterých naráží peřeje vody, nabyla doslovné podoby pevných a stabilních žen, které se vypořádají s životními otřesy způsobenými muži. Idylka je ovšem zdánlivá, protože jak něco druhým i sobě nalhávají dospělé matky, tak pak jednají jejich děti, které v tom jsou s nimi. Přece jenom v titulkové sekvenci před kamerou hrají role podobně jako dospělí na maškarním večírku a v epilogu působí a mají působit jako semknuté společenství. A vždycky je někdo, kdo sleduje z povzdálí (třeba dalekohledem) a může si všimnout ztrápeného viníka či "vinice" a celou malou velkou lež malých i velkých odhalit. Zatímco pro román Liane Moriarty platilo, že je "Gillian Flynn po spoustě cosmopolitanů", pro televizní mini-sérii je víc než povrchní srovnání se "Zoufalkami" vhodné kvalitativní přirovnání, že "(Sedmilhářky) jsou jako Fincherova Zmizelá". Adaptace lepší předlohy, protože formálně nápaditější a svou nejednoznačností na samém konci provokativnější. Výsledné hodnocení vedle mírné nevyrovnanosti epizod sráží ještě dvě věci.
Podobně jako jsou knihy Flynn a Moriarty součástí jednoho populárního žánrového cyklu (detektivky z ženské perspektivy o zákoutích Ameriky), i mini-série je sociologickou detektivkou. Tohoto typu detektivek je jednak poslední dobou víc než dost, a tak už nepřekvapí jako v počátcích, jednak Sedmilhářky od HBO co do emocionální působivosti, formální sofistikovanosti a tematické bohatosti zaostávají za netflixáckou mini-sérií 13 Reasons Why.
