Německý snímek Toni Erdmann získal na festivalu v Cannes pověst černého koně, neb byl i přes své výrazné kvality porotou jaksi opomenut a nezískal žádnou významnou cenu, ačkoli měl úžasné recenze i nadšené divácké ohlasy, pěly se na něj chvalozpěvy a jeho promítání bylo doprovázeno salvami smíchu i spontánními potlesky. Velmi podobné reakce film vzbudil i na festivalu ve Varech a nedávno na přehlídce Be2Can.Bylo by ale ukvapené očekávat na základě zvěstí o bujarém veselí, které snímek v publiku vyvolává, čistou komedii, protože Toni Erdmann, natočený a napsaný německou režisérkou, scenáristkou a producentkou Maren Ade, se dá vykládat i jako relativně smutné drama vypovídající o disfunkčních mezilidských vztazích, nešvarech v současné společnosti a o živoření osamělých jedinců v jednadvacátém století, jehož hlavními motivy jsou otcovství a kritika kariérismu na úkor soukromého života. I to je ale podstatně zjednodušené tvrzení, protože ve skutečnosti jde o film mnohovrstevnatý, mnohovýznamový, myšlenkově i pocitově obsáhlý a natolik unikátní, že je poměrně těžké popsat jeho atmosféru.
Jeho hrdinou je stárnoucí muž jménem Winfried, který se po smrti svého psa (jediného přítele, který mu ještě zbyl) rozhodne vydat do Bukurešti na neohlášenou návštěvu své dcery Ines. Ta totiž zasvětila svůj život zaměstnání v podobě top manažerky mezinárodní poradenské firmy a své osobní kontakty a vztahy zcela zazdila, tudíž Winfried by se rád pokusil nejen vytáhnout z krize jejich vzájemné rodinné pouto, jež bylo poznamenáno těžkým případem odcizení, ale zároveň přesvědčit Ines o prázdnotě její single existence založené na budování kariéry, prolomit její naučenou serióznost a udělat z ní zas lidskou bytost.Následné události pak v dokonalém souladu míchají dohromady drama o otci, co se ze všech sil snaží proniknout přes strohou slupku zatvrzelého profesionálního vystupování své dcery, s až hystericky vtipnou komedií o za všech okolností vážné a přísně disciplinované ženě, která musí v trapné tichosti snášet rozverné a společensky nevhodné žertíky svého otce. Winfried, velký milovník převleků a kanadských šprýmů, se totiž v její společnosti začne převtělovat do životního kouče Toniho Erdmanna, podivína s umělým chrupem a obří parukou, který svou nepřehlédnutelnou přítomností, smyšlenými historkami a absurdním vystupováním začne narušovat okolní nuceně formální atmosféru korporátního prostředí.
Ve filmu se naprosto dokonale snoubí ty nejlepší možné ingredience, a to mimořádně inteligentní scénář, vynikající neokázalá režie a takřka geniální herecké výkony (Sandra Hüller je jako striktně odměřená workoholička zcela omračující, Peter Simonischek je vyloženě k sežrání), a výsledkem je laškovná, svěží, přirozeně civilní a sympaticky otevřená podívaná, v níž jsou všechny její motivy obnaženy až na kost a postavy jsou svlékány do naha, a jejíž skoro tříhodinová stopáž uteče překvapivě rychle, mimo jiné díky uvážené postupné gradaci příběhu i humoru.Snímek ambiciózně a až dráždivě přesně poukazuje na strojenou škrobenost a umělost moderní doby, v níž extravagantní a spontánní přízrak Toni Erdmann působí jako zjevení a zároveň jako jediný opravdový živoucí tvor mezi samými odosobněnými snoby a upjatými právníky s límečky, kteří dokázali i něco tak přirozeného, jako je sex, přetvořit do bizarní a nelidské činnosti, z níž těžko mohou mít příjemný požitek.
Maren Ade zkušeně staví do kontrastu předstírané dodržování pracovní a společenské etikety s jejím bezprostředním narušováním a posměšným, až kousavým popichováním, překvapivě realisticky a bez sentimentu pojímá křehkou vazbu mezi rodičem a jeho potomkem, dokazuje, že lze natočit psychologický film plný emocí, které zároveň nejsou afektované, a dává si záležet na detailně propracovaném vystavování trapných scén, do nichž jsou postavy filmu díky vlivu Toniho Erdmanna uváděny, a které jsou trapné tak akorát, aby se při nich diváci necítili nepříjemně, ale naopak se očistně smáli z plna hrdla. Zároveň však kromě uslzených očí od samého smíchu po sobě zanechávají i hořkou pachuť, související s uvědoměním, že jistá dávka trapnosti sem tam provází i naše vlastní pokusy o sociální interakci, mnohdy stejně neohrabané jako pokusy Winfrieda o interakci s dcerou prostřednictvím svého alter-ega.Režisérka se údajně nechala při vzniku filmu inspirovat svérázným smyslem pro humor svého otce. Její snímek je tak dokonalou poctou nejen otcům, ale právě nutnosti neztrácet za žádných okolností smysl pro humor, jenž je jednou z nepostradatelných esencí života. I prosté vtípky Toniho Erdmanna, zpočátku působící jako zoufalé pokusy o získání pozornosti, jsou nakonec povýšeny na nezbytný prostředek sloužící k navazování a upevňování vztahů, překonávání složitých a těžkých situací a k nutnosti dokázat žít a užít si nenávratné okamžiky, které by nám jinak proklouzly mezi prsty.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
