HBO se do paměti mnohých zapsala svým chytlavým sloganem, že je víc než televizí. Po více než dvě dekády si budovala značku založenou na odlišnosti od své konkurence. Přichází s původním obsahem, který je svěřen uznávaným tvůrčím osobnostem, dává najevo veškeré vynaložené prostředky a láká na explicitně zobrazené násilí a nahotu. Jedna z nejoceňovanějších stanic, co se týče počtu udělených Emmy, přišla s quality TV dřív, než daný pojem vůbec vznikl a stal se všeobecně užívaným označením, jež ztratilo svůj původní význam.Poslední dobou se ale dlouhodobá strategie ukazuje jako neudržitelná, protože několik problematických projektů dává najevo nejistotu ze strany vedení. Davidu Fincherovi byly zastaveny rovnou dva seriály, Videosyncracy po jím dvou režírovaných dílech, nákladná předělávka britské Utopie s Rooney Mara v hlavní roli po čtyřech natočených. Ani jedna epizoda nespatřila světlo televizní obrazovky. Podobně na tom je drama o vzestupu Afroameričana do vyšší třídy Codes of Conduct, které se během produkce stalo ze seriálu mini-sérií, protože oscarový Steve McQueen dostal po šesti dílech stopku. Oproti zmiňovaným dopadl lépe Vinyl zaštítěný jmény Mickem Jaggerem a Martinem Scorsesem, protože byl uveden. Seriál, který přišel na sto milionů dolarů (Scorsesem režírovaný celovečerní pilot na třicet z nich), ovšem nebyl obnoven pro druhou řadu kvůli nákladnosti, nízké sledovanosti a rozporuplným kritickým ohlasům.
Jedinou jistotou zůstává ceněná a vysoce sledovaná Hra o trůny, ale ta se blíží k poslední sérii, a tak HBO hledá náhradu. Podle některých prohlášení by jí měl být právě Westworld, o jehož komplikovaném vzniku se dostaly zprávy i na veřejnost. Od údajného sporu showrunnera, režiséra a spoluscenáristy Jonathana Nolana se stanicí přes pozastavení natáčení kvůli dopisování scénářů až po přetáčky, přeobsazování a s tím vším související odklady termínu uvedení. A aby toho nebylo málo, v 90. letech až na výjimky (Městečko Twin Peaks, Akta X) neotřesitelnou image výše uvedené kabelové stanice jakožto solitéra quality TV v současnosti nabourává konkurence ze strany "tradiční" i internetové televize (FX - American Crime Story - The People v. O.J. Simpson, Fargo; Netflix - House of Cards, Stranger Things, Get Down, marvelovky; Amazon -Transparent). Pilot Westworldu, který při premiérovém uvedení na dostupných platformách zhlédlo přes 3,3 milionů diváků a divaček, však dokázal všechny apokalyptické obavy o nejistém směřování HBO zahnat. Jako kdyby se tímto projektem, vycházejícím ze stejnojmenného filmu (1973) Michaela Crichtona a svou zápletkou připomínající jeho pozdější úspěšný román Jurský park, kabelovka vrátila k podstatě toho, co ve velké míře spoluutvářela: quality TV. O ni jde hlavně na rovině estetické, až posléze na úrovni produkce (oficiální rozpočet je 52 milionů, zasvěcené zdroje píší o bezmála dvojnásobku; jedním z producentů je J.J. Abrams, scénáře mimo jiné napsali manželé Nolanovi, byla obsazena známá jména jako Anthony Hopkins, Ed Harris, Thandie Newton, James Marsden ad.).
Pozdně devadesátkový nástup quality TV totiž korespondoval s trendy v kinematografii, které přejímal. Vyprávění se stalo sofistikovaným (nebo se tak při nejmenším jevilo) díky tomu, že na sebe upozorňovalo jako na konstruované dílo, které poučené publikum vyzývá k tomu, aby k sobě dávalo jednotlivé dílky skládačky příběhu, přehodnocovalo nespolehlivé pasáže odvislé od psychicky nestabilní postavy či se bavilo reflektováním vzniku sledovaného. Seriálový Westworld se k tomuto trendu obrací, protože na rozdíl od svého filmového předobrazu mění perspektivu. Morálním centrem vyprávění nejsou lidské postavy, nýbrž jejich nerozpoznatelné napodobeniny začínající nabývat vlastní vědomí, respektive rozvzpomínající si na umělé vzpomínky. První necelá čtvrthodina klame publikum podobně jako tvůrci androidů své umělé výtvory: vydává za skutečné něco, co se ukáže být napodobeninou. Komentářový dialog mimo obraz, vedený z časové roviny v budoucnosti, diváky a divačky vede k utváření chybných předpokladů (Teddy jako člověk, protože do "zábavního parku" přijíždějící cizinec) a posléze kontrastuje s vyobrazeným ("jak krásný může být svět", když si lobotomizovaná androidka nepamatuje své opakované znásilnění a jemu předcházející zabití milého).
Posléze se dostáváme na vyšší úroveň, když je předchozí čtvrthodina odhalena jako součást linie scénáře pro pobavení lidí jezdících do "westernového městečka", ve kterém pro ně androidi nevědomky sehrávají předem určené role. Kombinace prostředí jako z pozdních westernů Johna Forda, inscenačních postupů jako od Sergia Leoneho (příjezd vlakem, panoráma města) a drsnějších podtónů jako od Sama Peckinpaha (děti a škorpióni) se stává vědomou nápodobou. I ta dobová hudba zní přece jenom povědomě, když se jedná o orchestrální předělávky známých moderních skladeb (Stouní Paint it Black při přestřelce, kde se maluje hlavně červenou). Lacině znějící dialogy (či naopak nepatřičně oduševněle, jako od Shakespeara, Doylea, Stein aj.) a uchýlení se k osvědčeným způsobům vývoje v rámci žánru je ve vnímání předem neinformované divácké obce přerámováno jako fikce vycházející z různých vzorů a vzorců. Zprvu jsme se účastnili "myšlenkové hry", kdy jsme sledovali sen o tom, jak androidka sní o elektronických ovečkách. Posléze jsme svědky toho, že ona "myšlenková hra" byla fikcí, která je jakožto fikce reflektována. Změní se žánr z nepůvodního, různé tradice kombinujícího westernu na sci-fi, kdy skupina vědců, managerka a scenárista připravují zábavu pro zbohatlíky a řeší vyskytlé problémy v souvislosti s upgradem androidů. Jsme přitom vedeni nejenom ke kladení si otázek ohledně tajuplných motivací postav (Robert Ford, Muž v černém, manažerka) ohledně věcí příštích, ale i k hledání podobností a odlišností mezi oběma žánrově (western, sci-fi) a stylisticky (exteriéry vs. interiéry, panoráma vs. dlouhá jízda, přirozené svícení vs. umělé ad.) odlišenými rovinami.
Jenom co Muž v černém představoval hrozbu ve westernovém světě, vyvstalo nebezpečí od droida v tom sci-fi, přičemž v tom se vzdor očekávání ukázalo jako planý poplach (Ford povídající si s jednou z prvních verzí androida - kovboje Billa). A zatímco některá umělá stvoření si začínají uvědomovat, že jim uniká celkový obraz, scenárista konfrontuje managerku o tom, že různé skupiny (vědci, managment, scenárista) mají odlišné zájmy, z nichž některé zůstávají skryty.
Otázky, samé otázky, chtělo by se napsat. Westworld se po pilotu může vydat mnoha různými směry, přičemž prozatím není ani jisté, jestli se jedná o televizní remake Crichtonova filmu, nebo můžeme vzhledem k některým vodítkům v dialozích (víc než třicetiletá existence simulakrální "turistické destinace" a její porucha v počátcích) uvažovat o sequelu navazujícím nejenom na Západní svět (1973), ale i na jeho pokračování Svět budoucnosti. A vzhledem k ambivalentnosti postav s jejich zastřenými motivacemi a uzavřenosti světa v rovině "budoucnosti" může být Westworld (2016) předělávkou seriálu Beyond Westworld (1980), který na původní snímek navázal s tím, že někteří se rozhodli nasadit nerozpoznatelné nápodoby člověka do skutečného světa mezi lidi.Seriál byl ale po třech odvysílaných a pěti natočených dílech zastaven. Podobný osud snad nebude čekat letošní Westworld po první řadě, protože i skeptici hodnotící pilot nepříliš dobře by měli být otevřeni přehodnocení. Přehodnocení nejenom pilotu, jehož formální strategie je založena na rekontextualizaci žánru (western přecházející do sci-fi, sci-fi odbíhající do uměleckého hororu a slibující exploataci) i vyprávění (snové vzpomínání, rozšiřování hledisek, přechody mezi žánrovými rovinami), ale i svých nemístných výtek.
Neopodstatněné stížnosti se snášejí na to, že se nemůžeme nořit do dění a být pohnuti spolu s postavami. Zapomíná se však, že spíše distancované sledování je pro fikce upozorňující na sebe jako fikce běžnou součástí. A je sympatické, že kabelová stanice kritizovaná mj. za žánrové atrakce (násilí, sex, nahota) tyto reflektuje a zaujímá nelidskou - přesto humánnější - perspektivu obětí (znásilněné, zabitého). Westworld je kritizován i za to, že připomíná jiná díla. Pořad ale pouze užívá tytéž postupy, jelikož vychází z proudu zmiňovaného sofistikovaného vyprávění (opakování ve smyčce s různými variacemi - Na Hromnice o den více, Zdrojový kód, Na hraně zítřka; fikce vyprávějící o sobě jako o fikci - realizované scénáře Charlieho Kaufmana; myšlenkové hry, kdy jsme omezeni na vědění postav a jsme spolu s nimi klamáni, či nás klamou ony - snímky Davida Finchera.). Výtka taktéž opomíjí, že to byl právě showrunner, režisér pilotu a scenárista Westworldu Jonathan Nolan, který spolu se svým bratrem v novém tisíciletí tento trend zpopularizovali v hitových snímcích (Memento, Dokonalý trik,Interstellar). A byla to HBO ve spojení s Nolanem, která ho Westworldem dokázala revitalizovat i v současné nadprodukci quality TV.
[První díl můžete vidět bez registrace online na HBO GO.]
