Život paní Borškové se v den, kdy jí zemřel manžel, na kterého byla několik desítek let zvyklá, pochopitelně zcela změnil. Najednou si musí zvykat na život o samotě, sama obdělává velkou zahradu, ač vůbec neví, jestli to dělá správně, natírá střechu. Rok tohoto života sleduje její dcera Jana, která se svou matku snaží natáčet při těch nejběžnějších činnostech a při té příležitosti ji nechá rozpovídat o životě, přírodě, víře a jiných věcech, které pro její existenci mají smysl. Ve společnosti s uváděným dokumentem Všechno je sračka působí Višně jako pohlazení po duši. Oproti Miroslavu Davidovi je totiž paní Boršková přírodně a nábožensky založený člověk, který věří v dobro. Jediná jejich podobnost je v tom, že oba jsou svým způsobem svérázní. Jinak jsou to úplně odlišní lidé. Rozdíl je ale hlavně v tom, že režisérka má tentokrát koncepci a v celém dokumentu se dá najít nějaký záměr. Chytrým tahem byl nápad natáčet na rozlehlé zahradě. Ta je totiž tak krásně umístěna a vytvořena, že její až romantická nálada se přenese i mimo plátno. Je to asi zvláštní, ale když se díváte na podzimní zahrádku a stromky připravující se na zimu, úplně na vás dýchne taková přírodní atmosféra. Borškové se toto povedlo a díky své zahrádce má o náladu snímku postaráno. Navíc k lyrickému vyznění Višní se to úžasně hodí. Maminka režisérky je svérázná bytost, a i když je znát, že v začátcích se natáčení brání a je před kamerou hodně nervózní, nakonec podlehne a divákovi se poměrně otevře. Popovídá o svém vztahu k mužům, k práci, k náboženství, které je pro ni do značné míry smyslem života, a v neposlední řadě také o zvláštním česání višní. Je ale škoda, že se celou dobu nedozvíme, co ji na jejím manželovi (o němž jinak mluví s úctou, ale jakoby s odstupem) vlastně okouzlilo natolik, že s ním chtěla spojit svůj život. V dokumentu se také objevuje sama režisérka, která některé informace dovysvětluje a objasňuje. I ona se vyznává ke vztahu se svým otcem (zřejmě byl pro celou rodinu až velkou autoritou) a matkou. Doslovně to ani jedna z nich neřekne, ale ze stylu, jakým je film natočen, je jasné, že se vzájemně mají hodně rády a že si sebe navzájem váží. Setkáme se také s režisérčiným dědou, který ale významnější roli nehraje, a kdyby se ve filmu neobjevil, asi by to nevadilo. Mást může ještě někdy až chaotická skladba, kdy divák neví, kdy se co děje, a skoky mezi událostmi jsou příliš rychlé a ostré (v jedné scéně například vidíme zmiňovaného dědu v nemocnici s tím, že druhý den přijdou zase na návštěvu, a ve druhé scéně se bez jakéhokoli pozdějšího ani dřívějšího upozornění už obě dámy chystají na pohřeb). Všechny tyto výtky ale nic nemění na tom, že Od višní do višní je zdařilý a nadějný debut, který je minimálně o třídu výš než Všechno je sračka, společně s kterým se promítá. Jana Boršková je určitě jméno, které stojí za to sledovat. Pozn.: Film Od višní do višní je v kinech promítán společně s dokumentem Všechno je sračka.