Je to jen konec světa
Novinka Xaviera Dolana, která na letošním festivalu v Cannes získala Velkou cenu poroty, se setkává převážně s negativními reakcemi, vyčítající melodramatickou ukřičenost, bezobsažnost i úmornou repetitivnost stylu mladého kanadského režiséra. Nicméně všechny tyto výtky naprosto odpovídají tvůrčímu záměru – Je to jen konec světa je strhující rodinnou tragédií, v jejíž komornosti se Dolan ukazuje jako jeden z mála současných režisérů, který dokáže zcela přesně zachytit kouzlo přítomného okamžiku či náhlý subjektivní prožitek postavy. Převážně v detailech vyprávěné drama sice postrádá scenáristický background jednotlivých charakterů, díky němuž bychom si k nim vytvořili bližší vztah, velkoryse to však vynahrazují minimalistické dialogové narážky, úsporné herectví postav nebo promyšlené obrazové montáže, jejichž cílem není informovat, ale subjektivizovat. Naprosto odzbrojující emocionální smršti snímek dosahuje ve vyhroceném závěru, který je přesně tím, proč ho budou jedni nenávidět a druzí pro svou videoklipovitou přímočarost milovat. Skvělé připomenutí, že se Dolan stále filmařsky vyvíjí. (BM)
Nový film Xaviera Dolana nezapře svůj divadelní původ, leč osázený audiovizuálními ornamenty (vizuální stylizace, detaily obličejů, devadesátková hudba) strhává pozornost jinam a působí strhujícím dojmem, a to i díky hereckým výkonům. Příběh o třicátníkovi, co se po mnoha letech vrací do domu své matky, bratra a sestry, aby jim sdělil, že brzy zemře, je precizně vystavěným dramatem plným komplikovaných rodinných vztahů a psychicky nevyrovnaných postav s pokřivenými charaktery, na nichž by šly demonstrovat příznaky ponorkové nemoci rodiny žijící příliš dlouho pod jednou střechou. (JVA)
Komorná
Režisér „trilogie pomsty“ nebo ceněné Žízně (2009) natočil neskutečně zábavný, ale přitom promyšlený revenge thriller, který velmi inovativně pracuje s románovitou strukturou a divákovou představivostí. Příběh členěný do kapitol si podobně jako v Tarantinových Osmi hrozných opojně pohrává s mírou vědění postav a očekáváním, které je s přibývajícími minutami neustále přehodnocováno nespolehlivými vypravěči. Někoho může zarazit až přílišná kýčovitost a umělohmotnost celého fikčního světa (a způsobu, jakým je stylisticky zobrazován), v němž režisér svou hrdě pokleslou brakovou story rozehrává, nicméně i ta je nakonec velmi srozumitelně obhájena tvůrčím záměrem. Tuhle prolhanou a značně nadnesenou lesbickou „fantasy“ hříčku je opravdu po celé dvě a půl hodiny radost rozplétat a splétat dohromady. (BM)
Paterson
Snímek o sedmi dnech ze života řidiče autobusu, který je zároveň amatérským básníkem, dotahuje Jarmuschovu typickou poetiku na zcela novou úroveň, v níž zdánlivě vyprázdněný obsah postavený na harmonické repetici zcela souzní s filmovým stylem. Ten, stejně jako hlavní hrdina, který přísně dodržuje své rituály, virtuózně opisuje stejný vzorec (pohyby kamery, hudba, herectví, situace), aby nám se smyslem pro detail ukázal krásu každodenní existence. Síla Jarmuschova filmu nestojí na ději, nýbrž na pocitovém prožitku pramenícím z harmonických variací obrazů a jejich významů, které se snad nejblíže přibližují lyrické japonské kinematografii z dílen Kurosawy nebo Ozua. Po dni přichází další den – je ale jisté, že po Patersonovi už další takový film nepřijde. Alespoň v režisérově filmografii. (BM)Poetický film Jima Jarmusche o mladém řidiči autobusu a příležitostném básníkovi a o jeho ženě a o jejich obyčejném týdnu, sem tam narušeném něčím neobyčejným. Nenáročný snímek nasáklý příjemnou, oddychovou atmosférou, který je jednou velkou filmovou básní sofistikovaně oslavující nepatrné detaily každodenního života, na nichž ovšem život stojí. Minimalistické, esteticky vytříbené a zábavné dílko, které i přes relativní dějovou vyprázdněnost vůbec nenudí, krásně pracuje s řadou motivů a působí mimořádně přesnou režií i hereckými výkony. (JVA)
Toni Erdmann
Jasný divácký favorit a zároveň snímek, u něhož je jakékoliv holé konstatování jeho kvalit jen bezobsažným opakováním frází z recenzí. Německá režisérka Maren Ade po dekonstruktivní vztahovce Všichni ostatní (2009) natočila smutné rodinné drama, u něhož se budete popadat za břicho. I během více než dvou a půl hodinové stopáže Toni Erdmann uběhne rychleji než libovolný o polovinu kratší počin – zásluhu na tom má hlavně režisérka, která dokonale ovládá timing jednotlivých scén, u nichž ví, kdy střihnout pryč a kdy naopak nechat záběr doznít. Výsledkem je nejen nejlidštější film festivalu, který velmi komplexně popisuje zbytečně strastiplné přežívání ve světě 21. století, ale zároveň očišťující komediální zážitek, který nenechá jedno oko suché. Ale z opačných důvodů, než byste čekali. (BM)Na jednu stranu drama o snaze otce obnovit narušený vztah se svojí dcerou, která obětovala život kariéře, v němž se odráží dnešní problematika mezilidských vztahů i nešvary současné společnosti. Na stranu druhou místy až hystericky vtipná komedie, v níž musí dcera, extrémně seriózní manažerka, v trapné tichosti snášet rozverné a společensky nevhodné žertíky svého otce, snažícího se proniknout skrz její striktní vážnost a aroganci a udělat z ní zas lidskou bytost. Mimořádně inteligentní scénář a vynikající režie německé režisérky Maren Ade se snoubí s geniálními hereckými výkony a výsledkem je laškovná, svěží a sympaticky otevřená podívaná, jejíž skoro tříhodinová stopáž uteče překvapivě rychle, mimo jiné díky uvážené postupné gradaci příběhu i humoru. (JVA)
Aquarius
O jeden z nejvíce strhujících hereckých výkonů festivalu se postarala šestašedesátiletá brazilská herečka Sônia Braga, která se charismatickým, smyslným a vitálním způsobem převtělila do ženy, odmítající opustit byt, v němž vyrostla a žila se svou rodinou. Kleber Mendonça Filho pojímá svůj velkorysý snímek jako úvahu o času, prostoru a k nim se vázajícím vzpomínkám, které nechceme opustit stejně jako věci, které pro nás mají zásadní hodnotu. Příběh o vzpouře starého proti novému (zde reprezentovaného bezohlednou developerskou firmou, která chce bytový komplex zbourat) sám o sobě nenabízí nic nového, závěr však utvrzuje v tom, že Filho pečlivě rozvržené drama pojímá jako metaforu boje s nevyléčitelnou nemocí, skrytou za viditelný politický podtext. Film, který po čas sledování nejlépe vynikne v detailech a perfektně vykreslené „exotické“ atmosféře, na konci však překvapivě vyplyne ve vypointovaný celek. (BM)
Švýcarák
Stoprocentní hipsteřina, zároveň platící za jeden z nejzábavnějších kousků festivalu. Potenciálně kultovní snímek o prdící mrtvole, která se dá použít jako skládací švýcarský nůž, nejprve těží z absurdních gagů a bizarního humoru, přičemž s přibývajícími minutami stále nabývá na závažnosti, až se změní posmutnělý obraz psychicky narušeného a asociálního jedince. Ano, Švýcarák po většinu stopáže jede v bezpečných kolejích indie hitu pro masy, včetně feel-good montáží a roztomile ujetých dialogů, jako celek se však jeví jako skutečně originální skloubení psychologického dramatu a (fekální) komedie, která dokonce obsahuje poselství o plynatosti. (BM)Nejdivnější film za hodně dlouhou dobu. Trosečníka (Paul Dano) zachrání před sebevraždou na neobydleném ostrově nález mořem vyplavené mrtvoly (Daniel Radcliffe), která mu začne sloužit jako švýcarský nůž. Pohodový snímek plný úžasných nápadů, který kombinuje třeskutou komedii o prdění s romantikou a dobrodružným příběhěm o přežití v divočině a zároveň neztrácí auru filozofického diskurzu o životě, lásce a přátelství (s kupou nadhledu). (JVA)
Rodinné štěstí
Soutěžní sekce v Karlových Varech zpravidla nebývá místem, kde by divák narazil na ty nejlepší filmy, letošní ročník byl alespoň v jednom případě výjimkou. Maďarský snímek Rodinné štěstí, který si následně odnesl také Křišťálový glóbus za nejlepší film, je dokonalou ukázkou toho, jak na malém, omezeném prostoru odvyprávět generační drama, jež se určitým způsobem dotýká základních lidských otázek. Szabolcs Hajdu, režisér ceněných Bílých dlaní nebo Bibliotheque Pascal, ve svém vlastním bytě natočil konverzační drama o střetu dvou rodin, v němž se (ne)příjemně zhlédne snad každý divák, a přitom nesklouzává k lacinému moralizovaní či křečovitě napsaným a over-the-top scénám. Kamera, která se v dlouhých záběrech ladně a úsporně proplouvá okolo nábytku, spíše nechává vyniknout přirozené a povědomé konverzace postav, než aby se utápěla v konvenční struktuře. Díky tomu vyniknou subtilní, ale o to silnější emoce, které ale pozitivně naladí jako přesně zvolená závěrečná píseň. (BM)
