S hlavní, ne zrovna sympatickou postavou, do které se divák musí hodně složitě vciťovat, to tedy není úplně jednoduché. Pochopení pro něj možná naleznete, když vypluje na povrch, že na festival přijel i jeho syn, s nímž přerušil kontakt. A ještě sympatičtějším se Mario stává, když zjišťuje, že má vnuka, o jehož existenci do příjezdu na festival netušil. Právě momenty, kdy se s malým Sunnym (Cédric Van Den Abbeele) sbližuje, jsou vlastně ty jediné, které jsou na filmu vyloženě milé a přijemné. Pouze tady se totiž projevuje Mariova jemnější stránka.Škoda je možná, že kromě řidiče není zbytek postav uvolněných mladistvých příliš prokreslen a jsou spíše povrchově ukázány jako stejnonázorová masa plná prapodivných osobností. To sice napomáhá střetu názorů těchto generací, ale zároveň zanechává další zajímavé postavy ve stínu té havní. Včetně Mariova syna, o kterém se dozvíme pouze to, že byl ve vězení a má příliš vyhraněné názory na okolní svět.
Pokud ale něčím dokážou Paradise Trips zrežírované Rafem Reyntjensem zaujmout, je to jistojistě povedená vizuální stránka. Kamera tu totiž velmi dobře prodává prostředí chorvatského hudebního festivalu plného zajímavě vypadajících osob, barev, stanů a karavanů i všudypřítomné hudby. Rozhodně špatně natočené nejsou ani halucinogenní sekvence se všemi triky a správně přehnanou barevností plejády světel. Svět vnímaný zdrogovanou postavu ovšem není nic převratného a ani způsob jeho natočení, tudíž se dá vyzdvihnout, ale nějak vehementně ve srovnání s jinými kousky tato část nevyčnívá.Jako oddechová dramedie se pak snímek dá nazvat poměrně zdařilým, bohužel příběh je od jediného dějového zvratu naprosto předvídatelný a obsahuje hluchá nudnější místa, kdy se divák začne nudit. I tak mu můžete dát šanci jako artovému kousku zajímavému alespoň netradiční atmosférou.
