Tato kolonie se na první pohled tvářila neškodně (prostě pánbíčkáři žijící na jedné hromadě v odlehlé vesnici uprostřed lesů), ale ve skutečnosti byla táborem hrůzy a utrpení. Její pokorní a bohulibí obyvatelé museli snášet psychologický i fyzický teror ze strany dozorců a zakladatele kolonie, bývalého nacistického lékaře, a byli zde zadržováni a mučeni političtí vězni a nepřátelé režimu. O čemž se nevědělo, dokud se několika málo jedincům nepodařilo s velkou námahou utéct a rozmáznout pravdu, a i pak to vláda dost dlouho úspěšně tutlala.Do tohoto prostředí je zasazen fiktivní příběh mladého manželského páru Daniela a Leny (Daniel Brühl a Emma Watson), jejichž pár společných dní v Chile (ona je letuška a on dělá propagandu socialistické opozici) zásadně naruší politický převrat v roce 1973, kdy je Daniel odvlečen tajnou službou, načež se Lena rozhodne dobrovolně vstoupit pod rouškou ctnostné a nábožensky založené ženy do společenství v „Colonii Dignidad“ (jak se ta kolonie oficiálně nazývala), protože to je jediné místo, kam mohli jejího muže odvézt. Muži a ženy zde však žijí zcela odděleně, panuje zde přísný režim, pobyt je na doživotí a únik není možný…
Oba herci v hlavních rolích jsou velmi přesvědčiví a přirození a zamilovaný pár ztvárnili nadmíru sympaticky, takže je celkem snadné jim držet pěsti a bát se o ně, což v kombinaci s naturalistickým pojetím vnitřního chodu Colonie Dignidad, jež funguje jako zajímavý mix náboženské sekty, psychiatrické léčebny a nacistického lágru, s mimořádně zvládnutou režií německého režiséra Floriana Gallenbergera, konzistentně hutnou atmosférou a všudypřítomným zlem v podobě kruté vrchní dozorkyně a přímo lahůdkově odporného hlavního velitele v mimořádně slizkém podání Michaela Nyqvista dělá z filmu dost napínavou podívanou, která vás chytne a nepustí až do poslední vteřiny.Další dění pak spočívá v tom, že Lena se stává svědkem zrůdných praktik uvnitř bizarního společenství náboženských fanatiků, submisivně se podvolujících pravidlům manipulativního nacistického guru se slabostí na malé chlapce, a zoufale se snaží spatřit někde Daniela, zatímco ten před ostatními úspěšně předstírá mentální zaostalost (což i Brühl zvládl skvěle), netuše, že Lena je také v kolonii. A ano, pochopitelně plánuje útěk.
Zajímavá odborná diskuze by mohla být o tom, nakolik ta zvolená naivní dějová konstrukce trivializuje i samotnou Colonii Dignidad, její vnitřní dění a strukturu nebo její trpící obyvatele. Kdyby totiž byl příběh realističtější a nebyl tak hollywoodsky přikrášlený, mohla být jeho pointa a vyznění ještě mnohem údernější. Na druhou stranu to nemá smysl přehánět a vytýkat filmu, že zneucťuje památku skutečných obětí (jak se snaží kritici v zahraničí), protože to je zhruba to samé jako vyčítat pošlapání památky obětí druhé světové války tvůrcům italského snímku Život je krásný, kteří přetavili holokaust v komedii (byť mrazivou). (Život je krásný mimochodem pracoval s dost podobnou situací, kdy žena-nežidovka se rozhodla dobrovolně následovat svého manžela-Žida s malým synkem do koncentračního tábora, aby jim mohla být nablízku, nicméně byla hned po příjezdu zavřena do ženské části objektu).
Oním přimknutím k takto zvolené stylizaci (a obsazením áčkové hvězdy do hlavní ženské role) dávají tvůrci mimo jiné najevo, že chtěli s filmem oslovit širší obecenstvo, tedy většinové diváky, kteří chodí do kina na žánrové snímky, u kterých se rádi napínají a dojímají a ještě mohou mít při odchodu z kina dobrý pocit z toho, že byli na něčem společensky závažném a důležitém. U filmu, který se chvályhodně snaží šířit osvětu o po mnoho let utajovaných historických zvěrstvech, je takový záměr vlastně docela příhodný. Pokud vám ale jde o filmový zážitek jako takový, který má koule a nepotřebuje obrušovat realitu a dělat ji schválně hollywoodštější a tím pádem snesitelnější a stravitelnější pro běžné diváky, kteří nemají ve zvyku sledovat i uměleckou tvorbu, tak dejte šanci třeba nedávnému Saulovu synovi, který se také odehrává v táboře, ze kterého se špatně utíká, ale který je na rozdíl od přeci jen poněkud uhlazené Kolonie realistický a syrový až do morku kostí.
Kupodivu to funguje nadstandardně dobře i přesto, že postupem času začne v příběhu výrazně přibývat hollywoodských klišé a zvratů, jenž mohou na kdekoho působit nevěrohodně a naivně (hlavně dění v poslední třetině a zejména v závěru je už trochu moc přitažené za vlasy), a které se v některých případech nepodařilo zamaskovat ani kvalitním řemeslným a hereckým zpracováním. Děj Kolonie tudíž může leckomu připadat nereálný a osudy hlavních postav špatně vymyšlené, naštěstí vám ale většina nedostatků dojde až poté, co film skončí, a vy se konečně po dlouhé době nadechnete.
Zajímavá odborná diskuze by mohla být o tom, nakolik ta zvolená naivní dějová konstrukce trivializuje i samotnou Colonii Dignidad, její vnitřní dění a strukturu nebo její trpící obyvatele. Kdyby totiž byl příběh realističtější a nebyl tak hollywoodsky přikrášlený, mohla být jeho pointa a vyznění ještě mnohem údernější. Na druhou stranu to nemá smysl přehánět a vytýkat filmu, že zneucťuje památku skutečných obětí (jak se snaží kritici v zahraničí), protože to je zhruba to samé jako vyčítat pošlapání památky obětí druhé světové války tvůrcům italského snímku Život je krásný, kteří přetavili holokaust v komedii (byť mrazivou). (Život je krásný mimochodem pracoval s dost podobnou situací, kdy žena-nežidovka se rozhodla dobrovolně následovat svého manžela-Žida s malým synkem do koncentračního tábora, aby jim mohla být nablízku, nicméně byla hned po příjezdu zavřena do ženské části objektu).Oním přimknutím k takto zvolené stylizaci (a obsazením áčkové hvězdy do hlavní ženské role) dávají tvůrci mimo jiné najevo, že chtěli s filmem oslovit širší obecenstvo, tedy většinové diváky, kteří chodí do kina na žánrové snímky, u kterých se rádi napínají a dojímají a ještě mohou mít při odchodu z kina dobrý pocit z toho, že byli na něčem společensky závažném a důležitém. U filmu, který se chvályhodně snaží šířit osvětu o po mnoho let utajovaných historických zvěrstvech, je takový záměr vlastně docela příhodný. Pokud vám ale jde o filmový zážitek jako takový, který má koule a nepotřebuje obrušovat realitu a dělat ji schválně hollywoodštější a tím pádem snesitelnější a stravitelnější pro běžné diváky, kteří nemají ve zvyku sledovat i uměleckou tvorbu, tak dejte šanci třeba nedávnému Saulovu synovi, který se také odehrává v táboře, ze kterého se špatně utíká, ale který je na rozdíl od přeci jen poněkud uhlazené Kolonie realistický a syrový až do morku kostí.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
