Moje tlustá řecká svatba dokonce získala nominaci na Oscara za nejlepší scénář, jehož autorka Nia Vardalos se jej snažila prosadit několik let, dokud ji neobjevili Rita Wilson s Tomem Hanksem, kteří snímek posléze produkovali. Nia ve filmu ztvárnila i hlavní roli a vůbec do něj otiskla hodně z vlastní zkušenosti i ze sebe samotné, což přispělo k jeho obecné popularitě a k tomu, že se v paměti mnoha lidí otisknul jako svěží, milá, upřímná a vtipná feel-good komedie s příjemnou romantikou, sympatickými hlavními hrdiny a legračními vedlejšími postavičkami. Akorát český název se moc nevyvedl (tlustá svatba, protože fat = tlustá, jasné).
Její pokračování, které přichází překvapivě až po dlouhých čtrnácti letech, však z oné upřímnosti, svěžesti a vtipnosti ledacos ztratilo, přestože autorkou scénáře je opět Nia Vardalos a herecké obsazení zůstalo též beze změny. Došlo ovšem ke změně režiséra, kdy desítkami televizních seriálů odkojeného Joela Zwicka nahradil Kirk Jones, jehož první tři filmy celkem u diváků zabodovaly, pak ale natočil komedii Jak porodit a nezbláznit se, která se téměř nedala přežít. A největší problém Mojí tlusté řecké svatby 2 je, že je režírovaná hrozně nudně a tupě.
Začíná to tím, že jakýkoli pokus o vtip je předem totálně zabitý svým příšerným zpracováním. Každá potenciálně vtipná hláška nebo situace je totiž vždy zakončena tím, že se střihne na někoho, kdo vykulí oči, chytne se za hlavu, vyplázne jazyk, nebo se aspoň zakření, což je asi tak příjemné, jako když se začnete dusit musakou. Ještě horší jsou okamžiky, kdy po nějakém rádoby humoru následuje pár vteřin pauzička, kdy si režisér pravděpodobně řekl, že tam nechá chvíli prázdno, aby se diváci stihli vysmát a nepřišli o další dialog, ale protože diváci se nesmějí, tak výsledkem je trapné ticho.
Když se dlouho nic moc vtipného neděje, tak je střih na něco úplně nahodilého, jako je stoletá babička tancující na ulici v negližé nebo dementní sousedka, která si sama nastříká pepřák do obličeje. A pochopitelně nemůže chybět zaručeně srandovní scénka s nahým důchodcem zaseklým ve vaně.
Nefunguje dokonce ani to, co fungovalo v prvním díle. Dědečkovo dokazování, že každé slovo na světě pochází z řečtiny, už není roztomilé, ale jen hloupé (a okenu si nastříká na bolavá záda jenom jednou). Když jedna z příbuzných začne zcela neznámým lidem na potkání vyprávět o svých nemocných vaječnících, tak už to není jen netradiční, ale také strašidelné. Když se v prvním filmu celá rodina zoufale snažila přesvědčit třicetiletou hlavní hrdinku, že by si co nejdřív měla najít ženicha, tak to dejme tomu fungovalo, ale když se nyní snaží do toho samého natlačit osmnáctiletou studentku, tak už to není jen řecky ujeté, ale i divné a sobecky manipulativní. Na vině je pravděpodobně to, že v Jonesově režii se pod heslem „víc křiku, víc smíchu“ většina těch svérázných řeckých vedlejších postaviček změnila v nesympatické, hysterické idioty.
Ona zápletka se svatbou přitom drahnou dobu stojí na místě, protože oba potenciální manželé jsou strašlivě tvrdohlaví, tudíž babička trvá na tom, že nápadník ji musí požádat o ruku, což dědeček zcela iracionálně kategoricky odmítá, protože je to po padesáti letech společného života pod jeho úroveň. Mimo jiné kvůli tomu Moje tlustá řecká svatba 2 působí jako půlhodinová epizoda nějakého průměrného sitkomu, roztažená na devadesát minut. Scény, v nichž vystupují výhradně jen Nia Vardalos a její filmový manžel John Corbett, přitom celkem slušně fungují, jsou vtipné i emocionálně vyvážené, a na jejich filmovou dceru v podání pohledné Eleny Kampouris se aspoň moc hezky dívá, ale většina toho ostatního má k milému, upřímnému a příjemnému feel-good zážitku dost daleko.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
Originální trailer filmu Moje tlustá řecká svatba 2
Děj se tentokrát překvapivě netočí kolem Touly a jejího manžela Iana, nýbrž kolem jejích rodičů. Ti po padesáti letech manželství zjistí, že ve skutečnosti nejsou sezdáni, protože za války, když se brali, nestihl kněz podepsat jejich oddací list. Takže hlavními hrdiny, jejichž dodatečná svatba se v průběhu filmu připravuje, jsou vlastně dva sedmdesátníci, přičemž mírná partnerská krize Touly a Iana a Toulina panická hrůza z toho, že se jejich dcera možná rozhodne studovat nějakou vzdálenou vysokou školu, jsou spíš jen vedlejší podzápletky, jejichž rozvíjení k nějaké romantické pointě smrdí snahou udělat z Mojí tlusté řecké svatby 2 multigenerační film pro celou rodinu.
Ona zápletka se svatbou přitom drahnou dobu stojí na místě, protože oba potenciální manželé jsou strašlivě tvrdohlaví, tudíž babička trvá na tom, že nápadník ji musí požádat o ruku, což dědeček zcela iracionálně kategoricky odmítá, protože je to po padesáti letech společného života pod jeho úroveň. Mimo jiné kvůli tomu Moje tlustá řecká svatba 2 působí jako půlhodinová epizoda nějakého průměrného sitkomu, roztažená na devadesát minut. Scény, v nichž vystupují výhradně jen Nia Vardalos a její filmový manžel John Corbett, přitom celkem slušně fungují, jsou vtipné i emocionálně vyvážené, a na jejich filmovou dceru v podání pohledné Eleny Kampouris se aspoň moc hezky dívá, ale většina toho ostatního má k milému, upřímnému a příjemnému feel-good zážitku dost daleko.SPOILER: Korunu tomu nasadí závěr, kdy Toula zfalšuje jistý dokument, dokazující, že její otec, a tím pádem celý zbytek rodiny, je přímým potomkem Alexandra Velikého. Takže film končí optimisticky tím, že jsou všichni nadšení a hrozně šťastní, aniž by tušili, že žijí ve lži. Opa!
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
